Článek
Přiznám se že na návštěvu k panu Rajchlovi jsem šel s jistými obavami.
„Je opravdu tak pohostinný, jak se říká? Není to dezinformace?“ obával jsem se,že všechna ta chvála na pohostinnost pana Rajchla je jakousi obludnou propagandou.
Ale naštěstí se moje obavy ukázaly zcela lichými.
Ani jsem se nestačil posadit k prostému dubovému stolu, a pan Rajchl už odněkud vykouzlil skutečnou vepřovou konzervu, skutečnou štangli uherského salámu a aby toho nebylo málo, i skutečný chléb, i když ne celý pecen, to je fakt, ale jen jeho půlku.
„Jezte, co hrdlo ráčí!“ pobídl mne pan Rajchl, jako kdyby levnému zemnímu plynu z Ruska bylo už skutečně líp.
Neváhal jsem a pustil se do těch dobrot, zapíjeje je skvělou domácí samohonkou, kterou snad pan Rajchl čepoval rovnou z vodovodního kohoutku.
Samozřejmě, že tyto lukulské hody nezůstaly bez svého přirozeného následku.
„Potřeboval bych si odskočit na toaletu,“ požádal jsem pana Rajchla.
„To je ta dřevěná budka, co vypadá jako udírna,“ usmál se pan Rajchl a já hned pelášil, protože mě od jaderné katastrofy dělilo skutečně jen pár sekund, mé útroby už takovéto žranici dávno odvykly.
„Tak co, našel jste to?“ zeptal se mne pan Rajchl, když jsem se zase vrátil do jeho zemljanky.
„Našel. Ale nespáchal. Nemohl jsem najít, kde se to splachuje,“ řekl jsem omluvně.
„To je v pořádku. Latrína se nesplachuje,“ opět se usmál pan Rajchl a dodal, „jen musíte být teď tři týdny v karanténě, včera se mi na latríně rozbila zkumavka s bakteriemi, které vyvolávají mor. Ale nemusíte mít žádný strach, není to vůbec nebezpečné, kdo ví, jestli jsem měl v té zkumavce vůbec nějaké bakterie.“
A tak jsem se za těch 21 dní, co jsem byl v karanténě v zemljance pana Povolného, naučil nesplachovat, protože nějak svoji potřebu člověk vykonávat musí…
