Článek
Když váleční štváči z československé vlády vyhlásili 23. září 1938 mobilizaci, neváhal jsem ani chvíli.
„Mámo, já běžím na nádraží!“ rozloučil jsem se ženou a s dětmi, popadl čepici a utíkal na nádraží v našem městě.
Samozřejmě, že jsem tam neběžel, abych nasedl do vlaku a nechal se způsobně odvést na jatka, kam mne posílala naše slavná vláda, která chtěla naši zemi, a nejen naši zemi, zatáhnout do války, jež by se bez pochyby stala válkou světovou.
Běžel jsem tam, abych viděl ty chciválky, kteří měli plnou hubu toho, že se musíme Hitlerovi bránit, jak se zvedli ze svých gaučů nastupují do vlaků a jedou do mlýnku na maso.
Jak jsem předpokládal, bylo nádraží plné lidí, kteří na nádraží běželi za stejným účelem jako já a kteří, stejně jako já, neměli nejmenší chuť umírat v nějakých zatuchlých pevnostech v zbytečné válce, na které budou vydělávat zbrojaři (na zbrojení vydala chciválkovská československá vláda v roce 1938 tolik peněz, kolik Československo vydalo na obranu za období 1926-1938!)
Čekali jsme všichni asi půlhodiny, než se na zcela prázdném nástupišti objevil první chviválek s kufrem a krvelačným výrazem ve tváři.
„Fuj, hanba!“ začali jsme na něj křičet a házet kameny. „Táhni na frontu a bojuj za cizí zájmy! Chceme mír, nechceme válku, ať žije Hitler, Německo je neporazitelné!“
Díkybohu, mířili jsme přesně a ten dobrák, co chtěl válku, se skácel ze zakrvavenou hlavou k zemi dřív, než stačil nastoupit do vlaku.
Žádný další chciválek se už neobjevil a tak jsme se všichni spokojeně rozešli zase domů, pyšní na to, že jsme zabránili eskalaci konfliktu a tím i nesmyslnému vraždění nevinných lidí v nesmyslné válce, kterou chtěly vyvolat liberální globální elity, aby bojovaly do posledního Čecha proti bratrské Německé říši, v jejímž lůně jsme spokojeně vegetovali již více než tisíc let…
