Článek
Zažil jsem nedávno celkem hororovou situaci. Kdybych ji natočil na video, byl by z toho s velkou pravděpodobností virál, který by mne proslavil daleko za hranicemi našeho bungalovu, který jsme si nedávno postavili na místě bývalé louky, na níž se ještě před sto lety, jak jsem si ověřil pomocí AI, sušilo seno pro domácí zvířectvo.
Doma nám došly zásoby a tak jsem vyrazil do obchodu s nůší na zádech, kterou jsme si pořídili právě kvůli tomu, abychom v ní nosili domů nákupy. Manželce to připadá stylové, když bydlíme v bungalovu a já nejsem natolik schopný vyjednavač, i když pracuji v korporátu, abych ji to vyvrátil.
Přišel jsem do obchodu i s nůší na zádech, protože obchod byl slušně klimatizovaný a tak jsem si nůší nemusel ze zad sundávat. Ale hned při vstupu do prodejny mě čekalo nepříjemné překvapení. Tím překvapením bylo dítě, které řvalo na celý obchod a co hůř, řvalo u regálu s těstovinami, ke kterému jsem měl právě namířeno, protože se naše děti mohou utlouct po makarónech. Víte o čem mluvím, o takových těch dlouhých rourkách, které musíte dát do vroucí osolené vody a vařit deset až patnáct minut, aby se pak daly jíst s kečupem, s mořem kečupu, celým Tichým oceánem kečupu.
To dítě tam samozřejmě nebylo samo. Bylo tam s matkou. Jenže ta matka to dítě nedokázala nijak utišit.
„Buď už zticha! Buď už zticha!“ fackovala zcela zoufalá svoje dítě, které se ne a ne utišit.
Víte, najednou mi bylo té matky tak nějak strašlivě líto. Bylo mi ji víc líto než sebe, který jsem přišel nakupovat a hned po vstupu do prodejny mne uvítal křik nějakého fakana.
Cizí dítě jsem samozřejmě fackovat nemohl, protože ruka matky už evidentně umdlévala a její facky ztrácely potřebnou razanci.
Ale mohl jsem udělat něco jiného a taky jsem to udělal.
„Koukej se ty, spratku jeden!“ zařval jsem a začal demolovat vybavení prodejny.
Převracel jsem regály, vysypával basy s pivy, házel do na zeď lahve s tvrdým alkoholem, rozbíjel mrazící boxy, vyhazoval z kas trochu té hotovosti, neboli cashe, co v nich byla, protože lidi už nejraději ze všeho platí svými mobily.
Lidé, kteří v obchodě byli, se vyděšeně rozprchli, nebo konsternovaně na mě hleděli, aniž by se mi nějak aktivně pokusili zabránit v totální demolici prodejny.
Ale podařilo se mi to, co jsem tím sledoval především.
Dítě konečně utichlo a jeho matka si mohla oddechnout.
„Děkuji vám, moc vám děkuji,“ děkovala mi unaveným hlasem a pak sáhla do svého nákupního vozíku až kamsi na dno a vytáhla čokoládu. „To je pro vás. Ne pro moje dítě. Pro vás.“
Čokoládu jsem stihl sníst ještě předtím, než přijela policie, kterou kdosi, možná AI, přivolala. Musím říct, že policisté se ke mně chovali velmi korektně a nikdo z nich při mém zadržení neporušil služební přísahu.
Možná proto, že dnes jsem to byl já, ale zítra to mohou být oni, kdo bude takto demolovat prodejnu kvůli nějakému řvoucímu fakanovi…
