Článek
Vyrůstal jsem na Zelenáčích, protože u nás na družstevním venkově na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století neměl člověk moc na výběr, buď mohl poslouchat v zaplivaných vesnických kulturácích dechovku, nebo country. Dechovka mi byla odporná už jen tím, že v ní zpívalo víc lidí, někdy až pět do jednoho mikrofonu.
Ale country, to byla jiná whisky, o které jsem si myslel, že je to nějaký sirup, protože se pila se sodou. Do poslechu country jsem se nemusel nijak nutit a třeba Oranžový expres právě od Zelenáčů si pobrukuji dodnes, kdykoliv někde zahlédnu nějaký vlak.
Country byla pro mě vším. Avšak jak se ukázalo, to, co jsem považoval za country, tedy skupiny typu Zelenáči, či fešáci, to byl jen jakýsi country skanzen a navíc i skanzen jen toho, co bylo pouze nepříliš podařenou napodobeninou country při vší úctě k mým milovaným Zelenáčům.
Přišel jsem na to jednoho večera, kdy jsem jakýmsi omylem, respektive nepochopitelnou náhodou naladil na našem tranzistorovém rádiu sovětské provenience jakousi americkou stanici, na níž právě hráli píseň I Will Always Love You v podání Dolly Parton.
Neslyšel jsem tu píseň vůbec celou, po půlminutě se ta stanice kamsi ztratila, a ač jsem kroutil knoflíkem sebe víc, už se mi ji nikdy nepodařilo najít.
Ale i ta půlminuta stačila, abych vykřikl: „To je pecka!“
Nikomu jsem o tom neřekl, protože ta stanice byla přece jen americká. Ale když jsem pak zase poslouchal Zelenáče, zdála se mi jejich hudba, jak jen to říct, prostě už se mi najednou zdála docela obyčejná, ničím zdravě výstřední.
Trvalo několik dlouhých let, kdy jsem neslyšel nic, co by aspoň trochu připomínalo Dolly Parton (tenkrát jsem ovšem nevěděl, že je to ona).
Až pak jednou, bylo to na chmelové brigádě, jsem si pustil rádio.
Nenaladil jsem sice americkou stanici jako tenkrát, ale přesto jsem zase vykřikl: „To je pecka!“
Vykřikl jsem to, protože v rádiu právě hráli Věru Martinovou a její country, moderní, ale ne progresivistické, řečeno dnešní hantýrkou, bylo to, co jsme všichni u nás v republice potřebovali slyšet, abychom si uvědomili, že country už dávno není to, čím nás zásobovali Zelenáči, ale že country je Dolly Parton, respektive Věra Martinová.
A je to Věra Martinová, která nás, Čechy, naučila poslouchat moderní country, ačkoliv my Češi jsme národ tradičně staromilsky a i tu naši slavnou hymnu bychom nejraději zpívali pořád tak, jak ji ne premiéře Fidlovačky zpíval slepý houslista Mareš…
