Článek
Snad jen cestičky v zámeckém parku byly o něco zarostlejší, ale jinak bylo všechno stejné jako tehdy, když na úsvitu nového dne Daniel Krejčík tiše odcházel ze zámku v Osečanech a byl pevně přesvědčen, že už se sem nikdy nevrátí, protože ho jeho srdce neomylně táhlo jinam.
Ale bylo to právě srdce, tak nevyzpytatelné, jež ho přivedlo zpět do zámku, který kdysi sám pomáhal budovat, z něhož i on svým potem vytvořil nedobytnou pevnost proti veškeré nepohodě vnějšího světa, proti všem protivenstvím, kterým musí lidé čelit, pokud nemají tak bezpečné útočiště, jak bezpečným útočištěm byl tento zámek.
„Neměl jsem odtud nikdy odcházet! Co jsem hledal ve světě? Lásku? Teď už vím, že lásku můžu najít jen zde!“ věděl už Daniel Krejčík, když se procházel zámkem a všechno mu bylo tak důvěrně známé a blízké natolik, že celá ta eskapáda, jež se začala jeho odchodem ze zámku, vypadala nyní jen nepříliš vydařený sen, ze kterého právě procitl na společně sdíleném loži.
A protože našemu napravenému tulákovi, který se právě vracel ze světa domů, pořádně vyhládlo jako všem tulákům, vedly jeho první kroky ve znovu nalezeném domově rovnou do kuchyně, kam by ostatně trefil i poslepu. A tam na stole, přikrytém sněhobílým ubrusem, ležel vzkaz napsaný tak milým rukopisem.
„Jsem na odpolední. Večeři máš v troubě. Matěj,“ přečetl si Daniel Krejčík a nedočkavě otevřel troubu, aby z ní vytáhl zapékací mísu plnou šunkofleků.
Hladově se do nich pustil a bylo to tak, že lepší a chutnější šunkofleky Daniel Krejčík opravdu ve svém bouřlivém životě, částečně připomínajícím život Artura Rimbauda, ještě nejedl.
Ono se ne nadarmo říká, že hlad je nejlepší kuchař…
