Článek
Nedá se říct, že by pan Lubomír byl bezbožný člověk a tak nebývale hazardoval se svým věčným životem v Božím království, jak to dělají ti nemoudří jedinci, kteří znevažují jak Boží slovo, tak především samo biblické učení.
Nikdy jsem nepochyboval, a se mnou ani nikdo ostatní, že je pan Lubomír člověkem nanejvýš zbožným, protože moudrý člověk musí být zároveň i člověkem zbožným, a naopak, kdo je zbožný, musí být logicky i moudrý, což byl právě případ pana Lubomíra.
Nutno říct, že pan Lubomír byl velmi moudrý, protože znal Bibli, to jest Boží slovo, protože žádné jiné Boží slovo než Bible není a ani nemůže být, nazpaměť. Ano, pan Lubomír znal Bibli nazpaměť a byl bezmezně přesvědčen o její pravdivosti.
Zdálo se tedy, všichni o tom byli přesvědčeni, včetně mě, že takto nastoupená linie nemůže pana Lubomíra dovést nikam jinam než rovnou ke spáse a k životu věčnému v Božím království.
„Kdo už jiný musí být spasen než někdo takový, jako pan Lubomír, pro kterého je litera Božího slova a biblického učení vším, pro kterého je tato litera samotným Bohem, jednou provždy a nezměnitelně vytesaným do Božího slova, do biblického učení.
A především pak do skutků a činů samotného pana Lubomíra, jenž tak získal pravomoc rozhodovat o tom, co je dobré a špatné, co je Pravda (tedy co jest v psáno v Bibli a co nám o tom říká biblické učení) a co je naopak bludem a fantasmagoriemi vedoucími k věčné záhubě, protože znevažujícími biblické učení?“ ptal jsem se kolikrát, oslněn zbožností a moudrostí pana Lubomíra, kteroužto svoji moudrost a zbožnost dával pan Lubomír na odiv jen velmi skromně.
Ale pak se to stalo. Ta věc, ta událost, kterou velmi otřásla mým přesvědčením o tom, že je pan Lubomír moudrým a zbožným člověkem, která velmi otřásla mojí vírou v to, že pokud by měl být spasen jeden jediný člověk, tak tímto jedním jediným člověkem musí být, pro svou zbožnost a moudrost, právě pan Lubomír.
Avšak pan Lubomír si svou cestu ke spáse zatarasil sám. A když ne zatarasil, tak velmi ztížil, tím, co provedl, tím, jaká slova vyřkl, tím, jakým myšlenkám dal volný průchod, protože to všechno znevažuje Boha, jelikož to odporuje Bibli a biblickému učení.
Paradoxem je, že to, co zabránilo panu Lubomírovi v tom, aby byl spasen, je samotná spása, kterou ovšem začal pan Lubomír chápat zcela bludně a fantasmagoricky, neboť ji začal chápat zcela jinak, než co nám o naší vymodlené spáse říká biblické učení.
Toho osudného dne odříkal pan Lubomír, jako každého dne, nazpaměť celou Bibli i veškeré biblické učení, aby nebylo nejmenších pochyb o tom, že směřuje ke spáse. Potud bylo tedy vše v pořádku, pan Lubomír se nedopustil ničeho, co by znevažovalo Boží slovo zakleté v bibli, ani co by znevažovalo biblické učení a tedy zavdávalo důvod k věčnému zatracení pana Lubomíra.
Ale pak se to stalo. Ta příšerná věc, která zcela převrátila mé smýšlení o panu Lubomírovi jakožto moudrém a zbožném člověku.
Co se stalo?
Stalo se následující.
Pan Lubomír se zahleděl na krucifix. Na tom není nic zvláštního, protože každý zbožný a moudrý člověk pohlédne za den nejméně desetkrát na krucifix, aby si jednak připomněl Kristovo utrpení a jednak si tím zajistil spásu.
Ale pan Lubomír hleděl na krucifix podezřele dlouho, určitě nejmíň deset minut, aby se na konci této doby zimničně otřásl, jak se zdálo, hnusem!
„Co je to za Boha!“ zvolal a jeho hlas zněl neobyčejně pevně a zvučně, „co je to za Boha, který s chutí vyvraždí celé pronárody jen proto, že jej neuctívají jako Boha a který, údajně pro spásu lidstva, umučí člověka, který se prohlašuje za Jeho Syna!
Co je to za Boha, který musí, aby spasil lidi, které údajně miluje, umučit nevinnou bytost na kříží! Takový Bůh není Bůh, ale démon!
Skutečný Bůh by pro spásu lidi nenechal nikoho umučit a utýrat na kříži!“
Už jen tato slova stačila k tomu, aby byl pan Lubomír navěky zatracen, protože takto znevážil Boha, Boží slovo, i biblické učení naprosto neodpustitelným způsobem.
Ale panu Lubomíru to evidentně nestačilo, protože znevažoval Boha, Boží slovo i samotné biblické slovo dál a opět naprosto neodpustitelným způsobem.
„Nechci být spasen za takovou cenu! Nechci být spasen výměnou za Kristovu smrt na kříži! Zříkám se Kristovy oběti, protože taková spása, kvůli které byl ukřižován nevinný člověk, nemůže být spásou!“ hřímal pan Lubomír a podle všeho toto znevažování Boha, Božího slova a samotného biblického učení myslel docela vážně, „mám-li být spasen, tak ne tak, že za mne na kříži prolil svoji krev někdo nevinný a čistý, ale tak, že dojdu ke spáse po vznešené stezce, nikoliv tím, že budu uctívat démona, který vyvraždil celé národy a umučil na kříži nevinného, Chci dosáhnout spásy vlastním sebezdokonalováním, ano, dojdu ke spáse tak, že si uvědomím, že neexistuje žádné trvalé já!“
A když to pan Lubomír řekl, stalo se něco, co na to všechno vrhá to nejodpudivější světlo, které z toho všeho činí pustou fantasmagorii, která znevažuje Boha, Boží slovo a celé biblické učení.
Totiž, když to pan Lubomír řekl, stál najednou před ním Kristus, skutečný Kristus, kdežto kříž, na kterém byla zkroucená postava, respektive figurka Krista, ještě před malou chvílí přibita, byl prázdný!
„Konečně někdo, kdo mne následuje na osmidílné ušlechtilé stezce!“ zvolal Kristus, teprve teď skutečně vstanuvší z mrtvých…
My, zbožní a moudří lidé, však dobře víme, že si pan Lubomír sám odřízl cestu ke spáse, protože spasen bude jen ten, kdo takto hanebně neznevažuje Boha, Boží slovo, které je obsaženo pouze v Bibli a především samotné biblické učení, které Kristu nedovoluje udělat nic jiného než to, co ono samo učí…
