Článek
Nemyslel jsem si, že se ještě těsně před čtyřicítkou dožiju označení pro zaprděnce. Pro někoho, kdo už najednou nerozumí mladým lidem a začíná nejdřív neuvědoměle, nenávistně probodávat teenagerské kruhy hluku a nepředvídatelného výbuchu smíchu pohledem a vzápětí mluví o neúctě, bezohlednosti a drzosti mladých ke všemu v jejich okolí. Zvlášť já, kterému stále neznámí lidé tipují 25 let, má mladický projev a v kavárně, kterou provozuje, zaměstnává dvacetileté floutky, se kterými rád debatuje o čemkoli a má u toho pocit, že si s nimi mnohdy rozumí lépe než s vrstevníky. Ale stane se občas, že si něco vyložím jinak, než bych měl, a předsudek je bohužel zpátky na scéně.
Trávil jsem zrovna nádherný, nedělní podvečer se svojí bývalou přítelkyní, když mi zavolal brigádník J. s novinou, že: „Kasa nesedí o patnáct stovek.“ Nechtělo se mi, ale musel jsem do kavárny nepříjemnost vyřešit. Zvlášť když telefonát uzavřel sdělením: „Tak přeju hezký večer.“ Šlo to brát jinak než jako ironii?! A záleží na tom, že mezi první větou a poslední byla krátká debata o vyřazení důsledků, čím to mohlo být? Bum. Móc hezký večer, díky, to bude - hledáním vysvětlení, kam zmizelo přes den za obsluhy nového brigádníka J. patnáct stovek. Naštěstí rozuzlení bylo easy, jak by špitl mladík. Hned, jak jsem šáhl do kasy, bylo jasné, že šlo o špatně spočítané pajzky a pětistovka byla vložená pod pytlíky s mincemi, což mi nakonec zabralo jen dvacet minut. Hlava nebere, koulí očima, ale problém vysokého manka aspoň vyřešen. Pachuť z ironie však nikoliv. V hospodě u šestého piva si ulevuju kamarádovi, načež nás už dvacetiletí skauti zpoza baru vyhazují domů. Ze srandy jim oponuji, že nikam nejdem. Za zády se zvedají poslední dva mladíci a ptají se mně lehce pomotaným jazykem: „Proč se k barmanovi chovám s takovým disrespektem?“ Posunuji brýle tvrdě do nosu a učím správnou výslovnost slova “..když už, tak se řiká disrespekt!“ Mladíci kroutí hlavou, odchází a kamarád potvrzuje kletbu: „Kámo, ty jseš fakt totální boomer.“
Když se pak s brigádníkem J. vidím v týdnu, vše si vyříkáme. Údajně to myslel upřímně, protože mezi první a poslední větou proběhla diskuze o úkonech v kavárně. A já mu nakonec neměl důvod nevěřit. Asi. Projížděl jsem si čerstvě nainstalovanou, seznamovací aplikaci a s jedním z mála „matchů“, který odpovídal na první otázku, domlouval rande. Ne, že bych se takhle někdy seznámil s někým sebevědomým. Vlastně jsem takhle narazil na nejdelší vztah. Ale k aplikacím jsem stále skeptický. Přece jen devadesát procent fotek je z fitness pekla plného legín, činek, svalů, zrcadel a smartfounů ukousávajících části obličejů. Scházíme se v čajovně “ U božích mlýnů." Barman ve mně poznává otce a dáváme se do řeči o otcově koncertování zde a podobně. Dávám si Pu-erh a čekám u rybiček. Pán od vedlejšího stolu se vzteká, že se mu kvůli tomu bublání akvária chce pořád čůrat. Když tuhle historku vyprávím slečně T. ani se nepousměje. Vypráví košatě o dovolené v zahraničí a že nepije. Dávám jí ochutnat Pu-erh, říkám, že já byl letos jen v Orličkách a ona se ušklíbne po napití, že ten jí nikdy nechutnal, přece je to jako plíseň ze sklepa. Alkohol nepije ze zdravotních důvodů, ale i tak by ho prý neoblibovala. Je o deset let mladší, a když vchází za tmy do metra, je nám oběma jasné, že věta: „Ráda jsem tě poznala.“ Byla mezi námi poslední vpuštěná ryba mrskající se na souši. Těším se na brigádníky, v pátek budem jamovat, jeden z nich má tlačítkovou Nokii. Jak bystrý chlapec. Vůdce celé smečky. V tom nikoli, ale v lecčem já ve dvaceti.
