Malý národ, silná identita. Proč jsou Velšané hrdí na svůj původ

Když se řekne Velšan, mnoha lidem se vybaví červený drak, hory, hrady, rugby a podivuhodně dlouhá místní jména, která vypadají, jako by někdo omylem nechal kočku přejít přes klávesnici. Velšská identita je ale mnohem složitější. Velšané jsou národ původem z Walesu, který je jednou ze čtyř zemí Spojeného království. Většina obyvatel Walesu jsou zároveň britští občané. Už samotná tato skutečnost ukazuje, že velšská identita nemusí stát proti britské identitě. Člověk může být současně Velšanem i Britem, aniž by mezi těmito dvěma označeními musel hledat nějaký dramatický rozpor.

Současná statistika ostatně ukazuje, že identita ve Walesu není jednoduchá binární volba. Podle sčítání z roku 2021 uvedlo 55,2 % obyvatel Walesu pouze velšskou národní identitu, zatímco 18,5 % se označilo pouze za Brity. Další lidé kombinovali velšskou a britskou identitu. ONS přitom národní identitu definuje jako vlastní pocit příslušnosti nebo domova, nikoli jako synonymum pro občanství či etnický původ.

Samotné slovo „Welsh“ má poněkud zvláštní historii. Anglické Welsh a Wales pocházejí ze staroanglického wealh, výrazu, kterým Anglosasové označovali původní obyvatele Británie. Kořen souvisí s germánským označením cizince nebo člověka hovořícího jiným jazykem. Velšané však sami sebe označují jinak.

Velšské slovo pro Velšana je Cymro pro muže a Cymraespro ženu, množné číslo je Cymry a Wales se velšsky nazývá Cymru. Tato slova pocházejí z brytonského výrazu kombrogi, který lze přibližně chápat jako „spoluobčané“ nebo „lidé stejné země“. Význam tedy není založený na tom, že někdo stojí proti druhému, ale na představě lidí, kteří sdílejí jeden prostor a společné společenství.

Slovo Cymry se jako označení Velšanů začalo používat pravděpodobně už před 7. stoletím a objevuje se například v básni Moliant Cadwallon, věnované králi Cadwallonovi ap Cadfanovi. Ve středověké velšské literatuře se postupně prosadilo jako označení samotných Velšanů, zatímco starší výraz Brythoniaid označoval obecněji britonské národy.

Ano, ale! Když do Británie přišli Římané, obyvatelé dnešního Walesu byli součástí širšího britonského světa. Římané zde rozlišovali například kmeny Ordoviků, Demetů, Silurů a Deceanglů. Nešlo však ještě o Velšany v dnešním smyslu. Obyvatelé různých částí Británie byli spojeni společným britonským jazykem a kulturou. Po odchodu římských legií kolem roku 400 se v západní Británii udržela kultura navazující na římsko-britské i předřímské tradice. Jazyk Common Brittonic se postupně vyvinul mimo jiné ve starou velštinu. Z této jazykové kontinuity se později vyvinul moderní Cymraeg, tedy velština.

Současní Velšané se proto často hlásí k modernímu keltskému dědictví. Je ovšem důležité nepředstavovat si Wales jako nějakou geneticky dokonale uzavřenou kapsli z doby železné. Obyvatelstvo Británie se během tisíciletí proměňovalo migrací, sňatky, invazemi i přesuny obyvatelstva. Historie identity je zkrátka vždycky vícevrstvý dort než čistý genealogický diagram.

Moderní genetické studie navíc ukazují, že Wales představuje v rámci Británie relativně výraznou genetickou skupinu, ale zároveň existují rozdíly mezi jednotlivými oblastmi Walesu a důkazy o pozdější migraci z jiných částí Británie i Evropy. Genetika tedy může pomoci popsat minulost obyvatelstva, sama o sobě však neurčuje, kdo se smí nebo nesmí cítit být Velšanem.

Velšská identita se formovala také v kontaktu s Anglií. Po anglosaském osídlení Británie se území britonských národů postupně zmenšovalo a výraz wealh začal označovat právě obyvatele, kteří zůstali mimo anglosaský svět. V 8. století vznikla Offova hráz, mohutné opevnění oddělující část Walesu od Mercie. Nešlo samozřejmě o jednoduchou hranici, která by najednou rozdělila dva dokonale odlišné národy. Přesto se v průběhu staletí vytvořil velmi silný kulturní kontrast mezi Walesem a Anglií.

Normanské dobývání přineslo další migraci. V Pembrokeshire dodnes historici dokážou sledovat takzvanou Landsker Line, kulturní a jazykové rozhraní mezi oblastmi označovanými jako Englishry a Welshry. Wales tak nebyl nikdy izolovaným ostrovem uprostřed britského ostrova. Jeho identita vznikala také prostřednictvím neustálého kontaktu se sousedy.

Rivalita existuje a ve sportu umí být znát, ale současně mezi oběma zeměmi probíhá obrovské množství každodenního pohybu lidí, práce, rodinných vztahů a vzájemného kulturního obohacování.

Pokud existuje jeden prvek, který je s velšskou identitou propojen mimořádně silně, je to jazyk. Cymraeg neboli velština patří do keltské větve indoevropských jazyků a její předchůdce Common Brittonic se kdysi používal na rozsáhlé části Británie. Dnes je velština menšinovým jazykem, ale zároveň je jedním z nejvýraznějších symbolů velšské identity.

Její postavení není pouze kulturní. Welsh Language Measure 2011 vytvořil právní rámec, který dává velštině oficiální status a stanovuje, že má být při poskytování veřejných služeb zacházena neméně příznivě než angličtina. Velštinu proto uvidíte na dopravních značkách, v názvech míst, ve veřejné správě, médiích i školách. V Seneddu, velšském parlamentu, má své místo vedle angličtiny.

To ovšem neznamená, že každý Velšan mluví velšsky. Podle sčítání z roku 2021 uvedlo schopnost mluvit velšsky 538 000 obyvatel Walesu starších tří let, tedy 17,8 %. V roce 2011 to bylo 562 000 lidí, respektive 19 %. Čísla proto zároveň ukazují, že ochrana jazyka není akademickou záležitostí, ale živou otázkou současného Walesu.

Velština je navíc výrazně regionální. Silnější postavení má především v severním a západním Walesu, zatímco v urbanizovanějších oblastech jihu převažuje angličtina.

Právě jazyk ale dokáže vytvořit velmi silný pocit domova. Některá velšská slova mají kulturní význam, který se do angličtiny překládá jen obtížně. Jedním z nejznámějších je hiraeth, slovo spojované s touhou po domově, minulosti, místě nebo něčem ztraceném, co už možná nelze úplně získat zpět. Hiraeth se často používá jako poetický symbol Walesu. A není těžké pochopit proč.

Pro národ, jehož obyvatelé po staletí zažívali migraci, industrializaci, ústup jazyka i změny krajiny, může být představa domova mnohem komplikovanější než prosté „místo, kde jsem se narodil“. Velšan může žít v Cardiffu, mluvit převážně anglicky, mít britský pas, pracovat v Londýně a přesto považovat Wales za svůj domov.

Velšská identita by byla neúplná, kdybychom ji redukovali na keltské legendy, druidy a staré hrady. Wales prošel zásadní proměnou během průmyslové revoluce. Obrovský význam získalo zejména jižní Wales, kde se rozvíjela těžba uhlí, hutnictví a průmyslová města. Populace Walesu přitom dramaticky rostla. Z přibližně 587 000 obyvatel v roce 1801 se dostala na více než 2,4 milionu v roce 1911.

Do Walesu přicházeli lidé z Anglie, Irska i dalších zemí. Později se zde vytvořily také komunity pocházející z Afriky, Karibiku a Asie. Moderní Wales proto není jednolitý keltský skanzen, ale společnost formovaná mnoha migračními vlnami. Právě průmyslová minulost je přitom jednou z důležitých součástí moderní velšské identity. Wales byl nejen zemí hor a zemědělství, ale také průmyslovou velmocí a významným centrem dělnického hnutí.

Z této historie vyrůstá i určitá forma komunitního vědomí. V hornických údolích nebyla komunita romantická představa z turistické brožury. Byla to praktická nutnost. Lidé žili blízko sebe, pracovali ve stejných průmyslových odvětvích a jejich životy byly propojené.

Literatura, poezie, hudba a zpěv patří k veřejnému obrazu Walesu a k tomu, jak země sama sebe vypráví. Dylan Thomas, Roald Dahl, Jan Morris, Shirley Bassey, Bryn Terfel, Rebecca Evans nebo Manic Street Preachers představují jen několik jmen z obrovského kulturního prostoru. Wales dal světu také vizuální tvorbu Kyffina Williamse, módu Laury Ashley, herce jako Anthony Hopkins, Michael Sheen, Aneurin Barnard, Luke Evans nebo Catherine Zeta-Jones a výraznou stopu zanechal i Russell T Davies, mimo jiné jako tvůrce moderní éry seriálu Doctor Who.

Nesmím opomíjet ani oblíbený Eisteddfod, festival, kde se literatura, hudba, poezie a velšská kultura potkávají v jedné obrovské oslavě jazyka a tvořivosti.

Sport, především rugby union, patří mezi nejviditelnější společenské symboly Walesu. Během zápasů Six Nations se sportovní utkání může proměnit v událost, která spojuje rodiny, přátele, hospody i celé komunity. Stejně jako u zpěvu ale platí, že ne každý Velšan hraje rugby a ne každý tráví víkend s dresem a pivem v ruce.

Wales může být zemí rugby a zároveň zemí básníků, surfařů, vědců, metalistů, farmářů, programátorů, muslimů, ateistů, křesťanů, přistěhovalců a lidí, kteří o rugby nemají sebemenší zájem.

Křesťanství ovlivňovalo Wales více než 1 400 let. Vedle anglikánské Church in Wales zde má dlouhou tradici nonkonformismus, metodismus, presbyteriánství i katolicismus. Současný Wales je však nábožensky mnohem pestřejší. Vedle křesťanů zde žijí muslimové, hinduisté, buddhisté, Židé, Sikhové i lidé bez náboženského vyznání. Historie Cardiffu je například propojena s jemenskou muslimskou komunitou, která zde vznikala v době, kdy byl Cardiff jedním z významných světových přístavů pro vývoz uhlí.

Wales může oslavovat svatého Davida, připomínat Mari Lwyd, zpívat staré písně a současně být moderní, multikulturní evropskou společností.

Velšský drak Y Ddraig Goch je možná nejznámější vizuální symbol Walesu. Červený drak na zelenobílém poli není jen turistické logo. Je součástí způsobu, jakým Wales sám sebe reprezentuje. Podobně funguje svátek svatého Davida 1. března. Děti si oblékají tradiční velšské oblečení, lidé nosí národní symboly a sportovní dresy a veřejný prostor na jeden den ještě více připomíná, že Wales není pouze administrativní jednotka Spojeného království.

Dalším tradičním dnem je 25. leden, svátek svaté Dwynwen, velšské patronky milenců.

A pak jsou tu samozřejmě hrady. Po celém Walesu jich jsou stovky. Některé vybudovali velšští vládci, jiné vznikly jako součást anglické mocenské expanze, například velké hrady Edwarda I. v Beaumaris, Harlechu, Caernarfonu a Conwy.

I hrady tak vyprávějí příběh identity, přičemž některé symbolizují vlastní velšskou minulost, jiné zkušenost s podmaněním a další fascinaci minulostí, která přišla později.

Velšská identita má ještě jednu zvláštnost, která ji odlišuje od identity národa s vlastním plně suverénním státem.

Wales je země uvnitř Spojeného království a má vlastní devoluční systém. Senedd Cymru, velšský parlament, může přijímat zákony v oblastech, které byly Walesu svěřeny, a Welsh Government vykonává pravomoci například v oblasti zdravotnictví, vzdělávání, místní správy, dopravy, kultury, životního prostředí či velštiny. Současně zůstávají některé zásadní oblasti, například obrana, zahraniční politika či imigrace, na úrovni Spojeného království.

Wales tedy není samostatný stát, ale zároveň není jen regionem ve smyslu českého kraje.

Být Velšanem může znamenat mluvit velšsky. Ale také nemusí. Může to znamenat narodit se ve Walesu, mít velšské rodiče nebo prarodiče. Může to znamenat vyrůstat v Cardiffu, Swansea nebo Gwyneddu. Může to znamenat chodit na Eisteddfod, zpívat v chóru, fandit rugby, slavit St David's Day, znát historii vlastního regionu nebo jednoduše cítit, že právě Wales je místo, kterému člověk říká domov. A může to znamenat všechny tyto věci najednou, stejně jako pouze některé z nich.

Když velšskou identitu porovnáme s českou, začnou vystupovat některé překvapivé paralely. Česká identita je stejně jako velšská výrazně propojena s jazykem. Čeština není jen prostředek komunikace, ale důležitá součást kulturní paměti. Národní obrození v 18. a 19. století postavilo jazyk do centra českého národního sebeuvědomění podobně, jako se velština stala jedním z klíčových symbolů velšské kulturní kontinuity.

Je také třeba dodat, že ani český národ není jednolitý. Český statistický úřad například ve sčítáních zaznamenává vedle české také moravskou a slezskou národnost a dlouhodobě upozorňuje, že způsob, jakým lidé národnost chápou a uvádějí, se v průběhu historie měnil.

Wales se rád prezentuje jako země starých tradic, ale jeho identita není zamrzlá v minulosti. Je to země univerzit, moderního průmyslu, technologií, médií, současné hudby, filmu, sportu a nových komunit. Současně má velmi silný vztah ke krajině. Přibližně čtvrtina Walesu je pokryta územími označenými jako národní parky nebo oblasti mimořádné přírodní hodnoty. Krajina tu proto není pouze kulisou pro turistické fotografie. Je jedním z prvků, skrze které se Wales sám chápe.

Velšanem se tak člověk nestává tím, že splní seznam povinných atributů. Není nutné umět nazpaměť všechny sloky velšské hymny, bydlet v horách, vlastnit rugbyový dres a objednávat si každé ráno kávu výhradně velšsky.

Zdroj: theculturetrip.com, wales.com