Článek
Už nestačí být v pohodě
Ještě před několika lety internet zaplavovala mantra, že bychom měli být pozitivní. Myslet pozitivně, přitahovat pozitivní věci, hledat na všem to dobré a především se nenechat stáhnout „negativní energií“. Toxic positivity, tedy toxická pozitivita, se stala jedním z nejvýraznějších pojmů v debatě o moderním well-beingu. Problém nebyl v optimismu samotném, ale v tlaku na to, abychom nepříjemné emoce co nejrychleji přetavili v něco konstruktivního.
Dnes jsme možná na opačném konci stejné houpačky. Neříkáme si už automaticky, že všechno bude v pořádku. Místo toho se ptáme, proč přesně se necítíme v pořádku.
Proč mě tahle věta tak rozhodila? Proč mě přitahují emočně nedostupní lidé? Proč mě rozčiluje kritika? Nemám náhodou anxious attachment? Není moje potřeba prostoru ve skutečnosti avoidant attachment? Nereaguji na partnera kvůli současné situaci, nebo kvůli traumatu z dětství? Neměla bych si nastavit hranici? Nebo jsem naopak příliš citlivá? A proč jsem vlastně taková?
Sebereflexe, která měla přinést úlevu a lepší porozumění vlastnímu chování, se může snadno změnit v nekonečný analytický proces.
Právě tady se hodí výraz „toxic self-awareness“ neboli toxické sebepoznání. Nejde o zavedenou psychologickou diagnózu ani odborný klinický termín. Je to spíš užitečná zkratka pro kulturní fenomén, kdy se self-awareness, osobní růst a práce na sobě mění v permanentní dohled nad vlastním já.
Sebepoznání je zdravé. Problém začíná u nekonečné analýzy
Je důležité říct jednu věc hned na začátku: sebereflexe není problém. Schopnost zastavit se a přemýšlet o vlastních emocích, motivech a chování patří k důležitým lidským schopnostem. Určitá forma self-insight, tedy náhledu na sebe sama, souvisí s lepším psychickým fungováním.
Rozhodující je ale rozdíl mezi reflexí a ruminací.
Reflexe může vést k pochopení: „Vadilo mi, že mě kritizoval, protože mám tendenci spojovat kritiku s vlastním selháním. Příště zkusím reagovat jinak.“
Ruminační přemýšlení se naopak může točit v kruhu: „Proč mě kritika tolik rozhodila? Co to znamená? Jsem nejistá? Proč jsem nejistá? Kdy jsem se tak začala cítit? Co když si všichni myslí, že jsem neschopná? Neměla jsem odpovědět jinak?“
Na začátku stojí stejná otázka. Na konci ale není řešení, nýbrž dalších dvacet otázek.
Žijeme svůj život a současně ho komentujeme
Možná právě to je jeden z nejzajímavějších paradoxů současné kultury sebepoznání. Jsme současně člověkem, který něco prožívá, i jeho vlastním analytikem. Jdeme na rande a zároveň sledujeme, jestli je druhý člověk „emotionally available“. Pohádáme se s partnerem a během hádky přemýšlíme, jestli náhodou neaktivoval náš abandonment wound. Odcházíme z práce a místo prostého „dneska to bylo hrozné“ začneme rozebírat, jestli naše frustrace souvisí s potřebou uznání, perfekcionismem nebo nevyřešeným vztahem k autoritám.
Dokonce i odpočinek se může stát projektem.
Meditujeme, abychom byli klidnější. Píšeme si deník, abychom lépe rozuměli svým emocím. Sledujeme terapeutická videa, posloucháme podcasty o traumatu, čteme knihy o attachmentu a před spaním analyzujeme, proč jsme během dne reagovali právě takhle.
Místo otázky „Jak mi je?“ si pokládáme otázku „Jak správně bych měla interpretovat to, jak mi je?“
Proč nás analýza sebe sama tolik přitahuje?
Jedním z důvodů je jednoduchá lidská potřeba kontroly. Když dokážeme své chování vysvětlit, získáváme pocit, že ho můžeme také změnit. Když vím, proč mě odmítnutí bolí, budu ho snad příště zvládat lépe. Když pochopím svůj vzorec ve vztazích, přestanu si vybírat špatné partnery. Když zjistím, odkud pochází moje nejistota, konečně se jí zbavím.
Tohle uvažování je pochopitelné. A někdy skutečně funguje. Jenže lidská psychika není excelová tabulka. Ne každá emoce má jednu příčinu a ne každý problém lze vyřešit dostatečně hlubokou analýzou.
Jinými slovy: můžeme o sobě vědět strašně moc a přesto si nerozumět.
Sociální sítě vytvořily továrnu na psychologické nálepky
K tomu se přidává prostředí sociálních sítí. Krátké video dokáže během několika sekund nabídnout vysvětlení toho, proč se chováme určitým způsobem. Algoritmus navíc funguje tak, že nám servíruje další a další podobný obsah. Jakmile se začneme zajímat o attachment, dostáváme attachment. Když sledujeme obsah o traumatu, začne se nám objevovat trauma. Když hledáme informace o narcisismu, během chvíle máme pocit, že narcistou byl každý druhý člověk v našem životě.
Duševní zdraví už není tak silně tabuizované jako dřív a lidé mají k dispozici pojmy, které jim mohou pomoci hledat pomoc. Zároveň ale vzniká riziko pop-psychology self-diagnosis. Pojem, který byl vytvořen pro popis určitého klinického nebo výzkumného fenoménu, může být zjednodušen do několisekundového videa a následně použit jako univerzální vysvětlení lidského chování.
„Možná máš ADHD.“
„Tohle je určitě trauma response.“
„Pokud tohle dělá, je to narcissist.“
„Jestli se bojíš blízkosti, máš avoidant attachment.“
Realita je pochopitelně mnohem složitější. A navíc, kdo z vás svým rodičům nebo blízkým řekl, aby si nevyhledával diagnózy na Googlu? Není to to samé?
Sebesoucit může být protilátkou proti nekonečné analýze
Možná proto v posledních letech získává tolik pozornosti další pojem: self-compassion, tedy soucit se sebou samým.
Na rozdíl od klasického self-improvement nestaví na představě, že se musíme neustále „opravovat“. Spíš pracuje s myšlenkou, že vlastní bolest, chyby a nedokonalosti můžeme vnímat bez automatického sebebičování.
Ale nejsme prostě jen lidi? Někdy prostě nechceme vstát z postele. Někdy máme prostě špatnou náladu. Někdy se nám chce prostě brečet.
Z extrému do extrému?
Toxická pozitivita nám diktovala, abychom nemysleli na negativní věci. Toxic self-awareness může říkat něco zdánlivě opačného. Oba extrémy však mají společného mnohem víc, než se na první pohled zdá. Oba vytvářejí tlak na to, jak bychom měli správně zacházet se svými emocemi.
V prvním případě je máme přetavit na pozitivní. V druhém je máme analyzovat, pojmenovat, pochopit a zpracovat. Jenže člověk není projekt, který musí být neustále optimalizován.
Možná tedy nepotřebujeme další nálepku, další terapeutický pojem ani další večer strávený přemýšlením nad tím, proč jsme zareagovali právě takhle. Možná někdy stačí uznat, že nás něco naštvalo, někdo zranil nebo že jsme prostě neměli svůj den. Bez hledání hlubšího významu, bez okamžité potřeby všechno zpracovat a proměnit v osobní růst.
Zdroj: studie American Psychological Association, studie National Library of Medicine I., studie National Library of Medicine II., studie National Library of Medicine III.
