Článek
Už nechceme dělat pořád něco
Ještě před několika lety jsme se učili, jak být produktivnější. Vstávat dřív, chodit spát později, odpovídat na e-maily u snídaně, poslouchat podcast cestou do práce a během oběda ještě stihnout cvičení. Večer následoval osobní rozvoj a o víkendu dohánění všeho, co se během týdne nestihlo. Dokonce i náš odpočinek musel být naplánovaný. Meditace měla být efektivní. Dovolená regenerační. Volný večer ideálně využitý ke čtení, cvičení, péči o sebe nebo seberozvoji.
A právě tady mi celá ta posedlost produktivitou začíná připadat trochu absurdní. Když už si nemůžeme ani sednout s knihou bez toho, abychom přemýšleli, co nám její přečtení přinese, dostáváme se někam, kde už osobní rozvoj připomíná spíš druhou směnu. Nedlouho poté se na sociálních sítích objevil pojem quiet quitting. Trend, jenž se široce rozšířil v roce 2022, popisoval lidi, kteří se rozhodli přestat dělat víc než jejich práce skutečně vyžaduje. Šlo spíš o odmítnutí představy, že osmihodinová pracovní doba je jen orientační údaj a skutečná oddanost firmě se měří večery strávenými u notebooku.
Protože pokud se quiet quitting ptá, kolik energie ještě chceme investovat do pracovního života, quiet living pokládá mnohem větší otázku: Kolik energie vlastně chceme vkládat do všeho?
Quiet living není další trend z TikToku
Quiet living zatím není přesně definovaný psychologický koncept. Je to spíš zastřešující označení pro náladu, která se objevuje v celé řadě současných trendů. Digitální detox, pomalejší život, vědomější trávení volného času, méně stimulace a především odpor k představě, že bychom měli neustále optimalizovat sami sebe. Nebylo navíc těch škatulek a pravidel už dost?
Nechceme aplikaci, která nám řekne, kdy máme vstávat. Nechceme tabulku, do které si zapisujeme, kolik minut jsme dnes četli. Nechceme deset kroků večerní rutiny ani podcast o tom, jak se stát lepší verzí sebe sama. A možná nechceme ani z obyčejné procházky dělat wellness aktivitu. Já osobně bych k tomu přidala ještě jednu věc a to, že nechci mít pocit, že selhávám pokaždé, když prostě existuju.
Protože přesně tam podle mě celý problém začíná. Máme pocit, že čas bez výsledku je promarněný. Když máme volné odpoledne, skoro automaticky hledáme něco, čím ho zaplníme. Když máme večer sami pro sebe, sáhneme po telefonu. A když už opravdu nic neděláme, začneme mít výčitky.
Proč jsme tak unavení, když nám technologie měly život usnadnit?
Technologie měly převzít část práce a ušetřit nám čas. Jenže současně vytvořily mnohem propustnější hranici mezi prací a soukromím. Pracovní e-mail, Slack nebo Teams máme v telefonu. Kolega může napsat večer. Kalendář dokáže zaplnit každý volný prostor a sociální sítě během několika sekund nabídnou další stovky lidí, názorů, videí, reklam a informací. Fyzicky jsme sice doma, ale myšlenkami jsme pořád někde u pracovních povinností a seznamem věcí, které bychom ještě měli stihnout.
A možná právě proto mi dnes připadá představa několika hodin bez telefonu skoro radikálnější než jakýkoli wellness rituál. Ne proto, že bych chtěla utéct od internetu. Jen si občas říkám, jestli se bez něj dokážeme vůbec ještě obejít.
Quiet living obrací celý mechanismus
Schválně se zamyslete, kdy jste naposledy odložili telefon, aniž byste museli každých pět minut kontrolovat notifikace nebo vám píplo upozornění na nejnovější akce? Kdy jste si naposledy napustili vanu a opravdu vypustili? Kdy jste byli v přírodě a uvědomili si, že návrat do civilizace je neskutečně frustrující?
Dlouho jsme byli přesvědčováni, že správně strávený volný čas je ten, který nás někam posune. Čteme knihy o osobním rozvoji, posloucháme vzdělávací podcasty, chodíme na kurzy, učíme se jazyky, cvičíme, plánujeme jídelníček a na dovolené se snažíme navštívit všechna místa, která nám doporučil internet. Jenže existuje i jiná možnost.
Prostě si lehnout, připravit jídlo beze spěchu, jít pěšky nakoupit, poslechnout si nejnovější desku bez toho, aniž byste po domě poletovali s vysavačem. A nebo se prostě jen tak dívat z okna či si přečíst knížku, kterou jste dostali k loňským Vánocům.
Život není excelová tabulka
Quiet living návratem k tomu, že život nemusí být nalinkovaný podle nejdostupnějších algoritmů. S tím vším přirozeně souvisí i digitální minimalismus. Neznamená to nutně úplné odpojení od internetu nebo demonstrativní smazání všech sociálních sítí. Spíš jde o návrat kontroly nad vlastní pozorností. Telefon nemusí být první věcí, na kterou se ráno podíváme, ani poslední věcí, kterou večer vezmeme do ruky. Nemusíme odpovídat na každou notifikaci v okamžiku, kdy se objeví.
Jednou z největších změn může být nastavení hranic. Zvykli jsme si totiž na to, že když máme telefon, jsme automaticky k dispozici. Zpráva přijde a čeká. E-mail přijde a čeká. Sociální síť čeká. Práce čeká. Jenže to, že odpovíme do pár vteřin nepředstavuje svobodu. Proto je třeba si připomenout, že máme svobodnou vůli nastavit si hranice.
Každá doba má svou představu ideálního života. Dnes už ale začínáme mnohem zřetelněji vidět cenu tlaku na neustálý výkonu. Chronický pracovní stres, rozostřené hranice mezi prací a soukromím a neustálá digitální dostupnost nejsou jen otázkou životního stylu. Schopnost skutečně se od práce psychicky odpoutat souvisí s regenerací a celkovým pocitem pohody.
Jenže nikdo z nás není robot.
Zdroj: who.int, studie National Library of Medicine, studie Springer Nature Link
