Svatební tradice ve Walesu: od myrty a dřevěných lžic až po únos nevěsty

Wales působí jako země, v níž by se svatební obřad mohl odehrávat mezi zelenými kopci, starými hrady a kamennými kapličkami, zatímco někde v dálce zní harfa. A přestože současné velšské svatby samozřejmě vypadají podobně moderně jako svatby jinde v Evropě, řada párů se stále vrací k tradičním symbolům a zvykům, které připomínají historii jejich země.

Některé z nich jsou hluboce romantické, jiné mají podobu lidových pověr a některé dnes fungují spíše jako inspirace než jako pevně daná pravidla. Právě v tom je jejich kouzlo. Svatební tradice totiž nemusí být návodem, který je nutné dodržet od prvního do posledního bodu. Mohou být drobnými odkazy na předky, krajinu a kulturu, které dodají svatebnímu dni osobnější význam.

Jedním z nejznámějších symbolů spojených s velšskými svatbami je myrta. Tradičně ji nevěsty přidávaly do svých svatebních kytic, protože měla představovat lásku, věrnost, krásu a štěstí v manželství. Její symbolika sahá mnohem dál než k samotnému Walesu. Myrta byla spojována s antickým světem a především s řeckou bohyní Afrodítou, respektive římskou Venuší. Podle známého mytologického příběhu se Venuše po vystoupení z moře ukryla před zraky ostatních za myrtový strom. Rostlina se proto postupně stala jedním ze symbolů lásky a partnerství.

Ve svatební tradici se myrta objevovala nejen jako součást kytice. Podle některých zvyků si družičky z nevěstiny kytice odnášely její řízky a měly je pěstovat. Pokud rostlina zakořenila, vyrostla a vykvetla, mělo to předznamenávat, že se družička také provdá.

Myrta přitom není pouze reliktem minulosti. Objevuje se i v moderních svatebních kyticích a její symbolika pronikla také do britské královské svatební tradice. Například Kate Middleton, dnes Catherine, Princess of Wales, měla myrtu ve své svatební kytici během svatby s princem Williamem.

Další stará velšská pověra je mnohem romantičtější. Nevěsta, kterou v den svatby probudí zpěv ptáků, měla mít podle tradice štěstí. Ptačí zpěv byl spojován s příchodem nového dne a někteří lidé jej vnímali jako požehnání shůry. V lidových představách mohli ptáci představovat také anděly, duchovní průvodce nebo posly přírody.

Je to jedna z těch tradic, které se dnes dají přijmout spíše poeticky než doslova. Nikdo samozřejmě nemusí stát v pět ráno u okna a čekat, zda kos splní svou povinnost. Nicméně představa, že svatební den začne zpěvem ptáků namísto budíku, má něco do sebe.

Jen málokterý velšský symbol je pro svatbu tak charakteristický jako Welsh lovespoon, tradiční vyřezávaná dřevěná lžíce. Její přesný původ není zcela jasný, ale doložené příklady sahají nejméně do 17. století. Nejstarší datovaná lovespoon ve sbírkách Amgueddfa Cymru – Museum Wales pochází z roku 1667. Tradičně ji vyráběli nápadníci pro své vyvolené, často z jediného kusu dřeva a s pomocí velmi jednoduchých nástrojů.

Nešlo přitom pouze o ozdobný předmět. Vyřezávané motivy mohly nést vlastní význam. Srdce představovalo lásku, kolo mohlo symbolizovat závazek a společnou cestu životem a další motivy mohly odkazovat na štěstí, oddanost, prosperitu nebo rodinu.

Časem se z praktického předmětu stal především symbol lásky a oddanosti. Dnes se lovespoons dávají například při zásnubách, svatbách, výročích nebo jiných důležitých životních událostech. Na svatbě může dřevěná lžíce fungovat jako velmi osobní symbol. Pár si ji může předat během slibu, nechat na ni vyrýt iniciály nebo datum svatby, případně ji po obřadu zavěsit doma.

Symbolický únos nevěsty patří mezi zvyky uváděné v souvislosti s tradičními velšskými svatbami. Nevěstina rodina ji měla krátce před obřadem „unést“ a úkolem ženicha a jeho rodiny bylo nevěstu najít a osvobodit. Podle některých výkladů měl člověk, který nevěstu jako první osvobodil, během následujícího roku sám uzavřít manželství. Dnes samozřejmě nejde o tradici, kterou by bylo nutné brát doslova. Spíše připomíná dobu, kdy svatba nebyla pouze soukromým okamžikem dvou lidí, ale událostí celé komunity, do níž se zapojovaly rodiny, sousedé i přátelé.

A pokud vám to připomíná tradice z jiných částí Evropy, nejste vedle. Podobné motivy se objevovaly i jinde. Ve zdroji věnovaném velšským tradicím se například zmiňuje německá varianta, při níž svědek vezme nevěstu na putování po hospodách, zanechává ženichovi nápovědy a účet nakonec připadne ženichovi.

Ještě zvláštnější je stará velšská forma milostného věštění známá jako rhamanta. Pár měl položit lopatu nad oheň a na ni dva pšeničné klasy nebo zrna. Jakmile se zrníčka zahřála, začala pukat a odskakovat. Pokud skočila společně, mělo to znamenat požehnání vztahu a příslib úspěšného manželství. Pokud každé odletělo jinam, předpověď byla poněkud méně romantická: dvojice měla vést oddělené životy.

Jistě, dnešní páry mají k dispozici poněkud sofistikovanější způsoby rozhodování. Ale myšlenka je krásně archaická. Lidé odjakživa hledali znamení, která by jim pomohla odpovědět na otázku, zda je jejich láska „ta pravá“.

Další tradicí je flower girl, tedy dívka rozhazující květinové lístky. Ve starších velšských svatbách měla svatební skupina kráčet společně ke kostelu a květinová družička před nimi rozhazovala lístky. Cesta pokrytá květy symbolizovala šťastnou cestu, kterou mají novomanželé společně projít. Dnes je podobný motiv známý v mnoha zemích, ale právě velšský výklad je příjemně jednoduchý, přičemž cesta před novomanželi má být krásná.

A v zemi, kde cesta může vést přes zelená údolí, kolem kamenných zdí nebo podél pobřežních útesů, není potřeba ji zdobit příliš okázale.

Méně známou, ale historicky velmi zajímavou tradicí byl bidding, ve velštině neithior. Šlo o svatební hostinu spojovanou především s jihozápadním Walesem v 18. a 19. století. Hosté byli pozváni na svatbu a slavnost a očekávalo se od nich, že přinesou menší finanční příspěvek. V některých případech nešlo jednoduše o dar, ale o půjčku, která měla být později vrácena při podobné příležitosti v rodině dárce.

Tato tradice byla silně komunitní. Pozvání mohl doručit takzvaný gwahoddwr, tedy člověk pověřený obcházením rodiny, přátel a známých. Od konce 18. století se začaly používat také tištěné pozvánky. Do konce 19. století tento zvyk v mnoha oblastech téměř zanikl. Důležitá je přitom regionální stránka tradice. Neithior nebyl univerzálním velšským svatebním rituálem a historické prameny upozorňují, že se zvyky spojené se svatbami lišily podle místa, období a společenského prostředí.

Přesto je na něm něco velmi současného. Svatba jako událost, kterou pomáhá vytvořit celá komunita, může působit skoro jako protipól dnešních dokonale naaranžovaných svateb, kde se někdy řeší více estetika než samotné vztahy mezi lidmi.

S neithior souvisí také další starší zvyk. Nevěstini rodiče tradičně vařili pivo nebo pivo připravovali k prodeji během svatební slavnosti. V 18. a 19. století bylo domácí vaření piva součástí svatebních příprav a historické záznamy ukazují, že nápoj byl významnou součástí oslav.

Dnes by tento zvyk mohl dostat moderní podobu v podobě lokálního piva, domácího cideru nebo jiného nápoje připraveného přímo pro svatební den. Smyslem není kopírovat minulost do posledního detailu, ale připomenout myšlenku, že svatba byla kdysi událostí, na níž se podílela celá rodina.

Představa tradiční velšské nevěsty v černém vysokém klobouku a červeném šálu je působivá, ale není dobré ji považovat za univerzální historickou podobu velšského svatebního oděvu. Ženy jednoduše často oblékaly své nejlepší šaty. V některých oblastech se objevovaly prvky tradičního velšského oděvu, například vysoký klobouk, vlněný flanel nebo šál.

Současné nevěsty mohou tuto tradici připomenout mnohem subtilněji. Třeba velšským tartanem, tvídovým sakem, vlněným šálem nebo jiným detailem, který odkazuje na místní dědictví.

Pokud existuje materiál, který dokáže spojit svatební prsten s místem, je to velšské zlato. Zlato se ve Walesu těžilo po staletí a významnou oblastí bylo například okolí Dolgellau v severním Walesu. Dnes se ve Walesu zlato netěží a jeho zásoby jsou proto mimořádně omezené.

Velšské zlato se zároveň stalo součástí britské královské svatební tradice. Od roku 1923 byly z velšského zlata vyrobeny prsteny několika členů královské rodiny, včetně královny Alžběty II., princezny Diany, princezny Anne, prince Williama a dalších. Jednou ze značek, která dnes s velšským zlatem pracuje, je Clogau. Podle společnosti obsahují její šperky stanovený podíl vzácného velšského zlata z dříve vytěžených zásob, protože současná těžba ve Walesu neprobíhá.

Prsten z velšského zlata tak může být velmi nenápadným, ale silným odkazem na krajinu. Zvlášť pokud se svatba odehrává přímo ve Walesu.

Wales má se svým hudebním dědictvím mimořádně silné spojení. Harfa je národním hudebním nástrojem a její zvuk se může stát součástí svatebního obřadu stejně jako tradiční velšské písně. Na svatbě může hrát harfistka při příchodu nevěsty, během obřadu nebo později při večeři. V malém kamenném kostele nebo venku v krajině může mít její zvuk úplně jinou atmosféru než reprodukovaná hudba.

Dalším výrazným prvkem Walesu jsou mužské pěvecké sbory. Pro velšskou svatbu mohou představovat velmi silný hudební moment, zejména pokud zazní tradiční píseň nebo skladba ve velštině. A právě Cymraeg, tedy velština, může být krásnou součástí obřadu. Pár může část slibu pronést velšsky, použít velšskou báseň nebo píseň, případně mít dvojjazyčný program.

Twmpath označuje velšskou tradici lidového tance. Historicky se tento pojem vztahoval k místu, například vyvýšenému místu či návsi, kde hráli hudebníci a komunita společně tančila. Později se označení používalo pro velšské taneční večery. Na současné svatbě může Twmpath fungovat jako živější alternativa klasického tanečního večera. Hudebník nebo taneční instruktor vysvětlí hostům jednotlivé kroky a všichni se postupně zapojí.

Nikdo tak nemusí stát dvě hodiny opřený o bar a předstírat, že čeká na správnou písničku. Twmpath je založený na společném pohybu a komunikaci. A právě proto se pro svatbu hodí. Nejde o dokonalé taneční výkony, ale o společný zážitek.

K velšské svatbě samozřejmě patří také jídlo. Mezi jednoduché tradiční pochoutky, které se dají snadno přidat i k malé svatební oslavě, patří Welsh cakes neboli velšské koláčky. Tyto malé koláčky se připravují z mouky, másla, cukru a dalších ingrediencí, často s přídavkem sušeného ovoce. Pečou se na plotně či pánvi a servírují se jako sladká svačina.

Pro komorní svatbu jsou téměř ideální. Nemusíte objednávat několikapatrový dort jen proto, že to tak „má být“. Můžete připravit košík tradičních koláčků, přidat čaj nebo horkou čokoládu a udělat si malou pauzu po obřadu.

Podobně může fungovat bara brith, tradiční velšský ovocný chléb. Obě pochoutky představují jednoduchý způsob, jak dostat velšskou kulturu na svatební stůl bez toho, aby celá hostina musela vypadat jako gastronomická výstava.

A potom je tu Mari Lwyd, jedna z nejpozoruhodnějších postav velšského folkloru. Jde o koňskou lebku zdobenou stuhami a dalšími prvky, nesenou na tyči a zakrytou bílou látkou. Tradičně se Mari Lwyd objevovala v zimním období, zejména kolem Nového roku, a její skupina obcházela domy. Součástí zvyku byly písně, verše, výměna slovních soubojů a žádosti o vstup do domu. Na svatbu se samozřejmě nehodí každému. Ale pro dvojici, která má ráda velšský folklor, trochu gotické estetiky a podivuhodné příběhy, může být Mari Lwyd inspirací alespoň v podobě drobného motivu.

Může se objevit jako ilustrace na svatebním oznámení, malý přívěsek, motiv na lovespoon nebo detail zimní svatby. Nemusí vám před oltářem pochodovat koňská lebka. Přesto může připomenout ochranu, obnovu, nový začátek a příchod další životní etapy. A upřímně, velšská svatba s decentním motivem koňské lebky má rozhodně větší charakter než další béžová svatba s pampovou trávou.

A pokud existuje den, který se ke svatbě nabízí téměř sám, je to 25. leden, den svaté Dwynwen. Santes Dwynwen je velšskou patronkou zamilovaných a její svátek je často označován za velšskou obdobu Valentýna. Podle legendy byla Dwynwen princeznou, která se zamilovala do Maelona, ale její otec jí nedovolil provdat se za muže, kterého milovala. Nakonec se stala řeholnicí a zasvětila svůj život modlitbám za štěstí ostatních milenců.

Současné páry samozřejmě nemusí rekonstruovat svatbu z 18. století. Nemusejí pořádat neithior, nechávat se unášet rodinou ani zjišťovat budoucnost manželství pomocí pšeničných zrnek. Mnohem zajímavější je vybrat si jeden nebo dva prvky, které skutečně něco znamenají.

Myrta může připomenout věrnost. Lžička lásky může představovat společný život. Velšské zlato může spojit prsten s krajinou. Harfa může vytvořit atmosféru obřadu. Několik vět v Cymraeg může připomenout jazyk a rodinné kořeny. Velšské koláčky mohou zase připomenout obyčejnou domácí pohodu. A pokud chcete něco výraznějšího, může přijít na řadu Twmpath.

Velšské svatební tradice totiž nejsou zajímavé pouze proto, že jsou staré. Zajímavé jsou především tím, že v nich pořád zůstává něco lidského. Touha po štěstí, potřeba někam patřit, víra v nový začátek, přání, aby cesta společným životem nebyla příliš trnitá, a samozřejmě také snaha udělat ze svatby událost, na kterou se bude vzpomínat. A jestli vás ráno probudí ptáci, tím lépe.

Zdroj: treasuredceremonies.co.uk, museum.wales, archives.library.wales