Článek
Moje dospělá dcera je velkou milovnicí koček. Koncem minulého roku jí zemřel jeden z jejich kocourů. Aby tomu, který jí zůstal, nebylo smutno, vzala si z útulku nového kocourka, bylo to takové odrostlé kotě. V těchto situacích panuje vždy obava, jak spolu budou ti dva vycházet. Dopadlo to náramně, ten starší přijal toho mladšího naprosto v pohodě, hráli si spolu, prostě se z nich stali nerozluční parťáci. Tak by to mohlo skončit, ale má to další pokračování. Asi před měsícem jel přítel dcery autem ze zaměstnání. V jednu chvíli se mu něco mihlo před autem, nějaké zvíře přeběhlo přes silnici, velké štěstí, že to zvíře nepřejel. Nedalo mu to, zastavil a vrátil se, aby se podíval, co to bylo. Silnice vedla mezi loukami, nikde nic. Když se vrátil na místo, v trávě uviděl úplně maličké černobílé kotě. Bylo celé schoulené, vystrašené a mokré. Po rychlém telefonátu s dcerou to chlupaté nic dal do auta a odjel domů. Ze začátku se kotě bálo, syčelo a vrčelo, ale pak se začalo rozkoukávat. Po návštěvě veterináře bylo upřesněno, že je to kočičí slečna, úplně maličká, pravděpodobně jí někdo vyhodil z auta, protože kolem několik kilometrů nejsou žádná obydlí. Už v rodině zůstala, s oběma staršími kocoury vychází výborně. Ten nejstarší na ty dva mladší přírůstky dohlíží a ty dva mladší spolu řádí. Nejhezčí okamžiky jsou pak, když jsou spolu, hrají si, dovádějí, trochu zlobí, ale zároveň jsou hodně roztomilí. Koukat na ně je lepší, jak sledování televize. Malá náhoda a je z toho velké štěstí a radost.
