Článek
Byl květen 2023, když dostávám zprávu od své dlouholeté kamarádky Markétky, která mi poprvé říká o Stezce Českem. Ptá se, zda bych s ní nechtěla vyrazit na 5. etapu, která je dlouhá 96 kilometrů a vede přes Broumovské stěny, Teplické skály a Adršpach. Kývám víceméně automaticky na pro mě doposud neznámý program. S rodiči jsem sice na přechody hor chodila pravidelně, avšak vždy s domluveným ubytováním po chatkách s tím, že v batůžku jsem si nesla maximálně pláštěnku, svačinu, vodu a pivo. S přespáváním po lesích a bydlením v krosně jsem do té doby neměla sebemenší zkušenost.
A tak ještě den před zahájením lítám zběsile po Decatlonu a sháním krosnu, spacák, matraci a jiné záležitosti potřebné k přežití. Ten den bylo v Praze asi 27 stupňů ve stínu, a tak jsem popadla spacák do 15 stupňů, což se v té výhni zdálo, jakože s ním můžu jet pomalu na polární kruh. O tom, jak špatné rozhodnutí jsem učinila, až později…
Vyrážím ve svých děravých teniskách, které se mnou prožily snad celou vejšku. S myšlenkou, že je tam kompletně „dodělám“ a budu je s lehkým srdcem moct konečně vyhodit, se zbrusu novou krosnou, s mým letním spacákem do středomořského podnebí, s uzeným tofu, instantními kašemi a čínskými polévkami směr Černý Most, kde už mě očekává má známá zdatná turistka.
Autobus, který má asi 2 hodiny zpoždění, nás eventuálně odváží do Náchodu, kde přesedáme na spoj do Velkého Meziříčí, ze kterého vycházíme vstříc našemu čtyřdennímu výšlapu. Začátek byl báječný. Ve večerce, do které jsme šly ještě nakoupit vody na cestu, jsme byly svědky konfliktu mezi prodavačkou a pravděpodobně na drogách omámeným místním. Po nákupu ujdeme asi 500 metrů do mírného kopce, načež zjišťujeme, že jdeme obráceným směrem. A jen co to otočíme, abychom se vrátily, začíná nemilosrdně pršet a my tedy spěcháme pod nejbližší stříšku, abychom vytáhly z báglů pláštěnky. Ještě chvíli bloudíme po dědině, než nacházíme tu správnou cestu. Zasmějeme se všem těmto malým situacím a tentokrát snad již tou pravou nohou vyrážíme kupředu.
S naší náladou se i počasí brzy vyčasilo. Kráčíme přes lesy a louky, a ocitáme se u našich sousedů v Polsku. Tento kus stezky vede malebnou vesničkou na kraji lesa, lemovanou pohledy jako z pohádky. A sluníčko dál svítí. Míjíme optimistický rozcestník ‚U Zabitého‘. O několik kilometrů dál pak sundáváme bágly a na palouku si vyndáváme bombu, že si dáme oběd.
A jak si tak sedíme na poli, začíná se opět zatahovat. Koukáme na předpověd, že se do našeho kraje ženou bouřky. Rychle tedy vše balíme a jde se. K našemu „místu na přespání“, jak to bylo značeno ve stezkařském rozpisu, jsme to měly ještě několik kilometrů. Převýšení bylo poměrně znatelné, jelikož jsme musely z údolí vylézt na pahorky. Míjíme Junáckou vyhlídku, o které se stezkaři zmiňují jako o místu, které by se určitě nemělo vynechat. My ale spěcháme dál, protože už slyšíme hromy, a zpoza vrcholků stromů vidíme deroucí se černé mraky. Průtrž mračen na náš číhala, na mou duši, asi 15 metrů před místem na přespání, které už vidíme, že je malý lesní altánek. Dobíháme již za slejváku. A v tom vidíme, že v altánku nebudeme tu noc samy…
Směje se na nás pár ve středním věku. Oba nás vítají a říkají jaké máme štěstí. Pán vypadá podle úboru jako zdatný horal. Aby ne, je prý skaut. Nebýt těchto dvou andělů, tak budeme asi spát v kalužích, jelikož pršelo víceméně napříč a tedy by do altánku hezky lilo. To ale pan skaut, který má přezdívku Bobr, vytahuje z báglu 4×5 metrů dlouhou plachtu, kterou natahuje podél altánku. Povídáme si a zároveň vybalujeme své saky paky. Je asi 6 večer a já už tuším, že mi bude v mém zbrusu novém spacáku pěkná zima. A tak si na sebe obleču doslova vše co mám sebou, čehož zas tak moc není. Když Bobr vidí mé vybavení, vytáhne z báglu plastovou lahev a podá mi ji se slovy „dej si, to tě zahřeje“. Byla to Stará Myslivecká. Pokud hlad je nejlepší kuchař, pak zima bude ten nejlepší barman. Ta opravdu zahřála.
Bylo teprve okolo osmé večer když jsme všichni ulehali ke spánku. Snažila jsem se zahnat myšlenky na to, že mi začíná být zase kosa a na několik hodin usínám. K mému nevelkému překvapení se okolo půlnoci budím zimou. A tak si vzpomínám, že mám v báglu ještě termofólii, kterou mi doporučil prodavač v Dekáči. Používají ji záchranáři, když je někomu zima nebo naopak velké teplo. A tak začínám fólií nemilosrdně šustit, čímž jsem samosebou všechny vzbudila. Bohužel nebylo nazbyt, klepala jsem se jak ratlík. Po tom co jsem ji konečně celou rozbalila jsem měla opravdu pocit, že mi je o něco tepleji, a tak opět na chvíli usínám. Vzbudila jsem se za noc ještě nejmíň pětkrát. Navíc pokaždé, kdy jsem se chtěla otočit na bok, fólie šustila jak divá a já se jen modlila, ať zase všechny nevzbudím. Největší krize přišla nad ránem, kdy teplota spadla snad na 5 stupňů. Vzpomněla jsem si na himalájské mnichy, kteří jsou si schopni pomocí myšlenky navýšit tělní teplotu i o 8 stupňů, a marně pokouším jejich metody. Už ani nevím, zda jsem ještě usnula nebo jen napůl bděla, každopádně nejradostnější prozření přišlo ve chvíli, kdy jsem otevřela oči a zjistila, že sluníčko svítí a já se zimou netřesu.
Koukám, že se budí i má parťačka a také zbytek altánové posádky. Pobalíme, dáme čaj, kafe a ovesnou kaši, loučíme se s Bobrem a jeho partnerkou a vyrážíme na štaci. No co myslíte, jdeme opět špatně. Zašly jsme si tentokrát asi 700 metrů z příkrého kopce. Ztratily jsme tak nějakých 20 minut a zbytečně moc výškových metrů, jelikož jsme zahly špatně již u našeho nočního útočiště. Vracíme se tedy k altánku, kde ještě pětkrát kontrolujeme kudy kam. Věděly jsme, že máme ten den před sebou pěkný kus cesty. Na kilometry. Jaký terén nás čeká jsme naštěstí předem netušily.
Broumovské stěny je skalnaté pohoří, sedící ve stínu svých dominantních sousedů. Ze západu to jsou špičky Krkonoš, a z jihovýchodu Orlické hory. Traduje se o nich však spousty pověstí. Jejich skalnaté útvary představovaly ideální rejdiště pro loupežníky, kteří mezi skalisky číhali na své oběti. Takové příběhy se na Broumovsku tradují doteď. Loupežníky bychom tam dnes však hledaly stěží, aspoň teda doufám.
O tom, že musí být Stěny zakleté, jsme se však měly tu čest přesvědčit na vlastní nohy. Naším odpočívacím bodem měla být turistická chata Hvězda, která se nám však s každým krokem drze vzdalovala. Ne jen, že přes skalnaté záhyby, uličky a překážky se cesta zdála být tak dvakrát delší než ve skutečnosti. Opravdu, když jsme došly k rozcestníku, na kterém byla Hvězda, hlásil nám slavnostně 4,5 km. Radovaly jsme se však předčasně, jelikož jsme po snad šesti pocitově ujitých kilometrech narazily na další, který nám ukazoval kilometrů pět. Vím, co si myslíte, ale ne, opravdu jsme nešly omylem nazpátek. Doteď si tu záhadu nedokážeme vysvětlit jinak, než že jsou Skály prokleté.
To víte, že jsme nevěřily vlastním očím, když se před námi konečně tyčilo ono bájné stavení Hvězda. Stavba navíc opravdu vypadala jak ze sbírky legend a pověstí. Byla postavena ve švýcarském stylu již v roce 1856. Před ní stál lesní bar, kde jsme si dala každá pivo a přemýšlely jsme nad malým občerstvením, když tu naráz začalo krápat. No a pořádný liják na sebe nenechal dlouho čekat. Miki se však nechtělo dlouho otálet a tak navrhla, že radši vyrazíme na cestu za deště. To se však mně, lehce zpohodlnělé po pivu, moc nechtělo, a tak jsem zaprotestovala, že bych si tu vevnitř alespoň dala oběd. Nakonec vyhrál Miky argument, že není čas ztrácet čas, a tak jsem jí řekla, že si dovnitř alespoň dojdu na záchod a přiobleču se. Jakou jsem měla radost, když mě do koupelny za nedlouho následovala s tím, že už prší fakt hodně, a že ten pán co je v restauraci je extrémně milý, a tak by tu nakonec taky zůstala.
Hned jsme zapojily všechny naše přístroje do zásuvek, usadily se, já si zula durch promáchané boty, sundala ponožky a rozložila si vše hezky na rozpálený radiátor vedle našeho stolu. Ani jsem si pro tu všechnu slávu nestihla prohlédnout, kde že jsme si to tak pohodlně ustlaly. Interiér vypadal spíš jako nějaká luxusní restaurace ve Špindlu, než jako turistická chata. Podle čeho soudím, že je restaurace luxusní je to, že jsou na stolech rozložené příbory a vinné skleničky. Do toho k nám už spěchá ten strašně milý pán, který má na sobě sako a kravatu a podává nám jídelní lístek. Ten byl naštěstí přiměřený našim cenovým možnostem. Přiznám se, že si již nepamatuju, co jsme si objednaly, ale moc dobře si pamatuju, že jsme vyluxovaly úplně celý talíř i s nebeskou oblohou. Pak ještě chvíli sedíme a zkoumáme to podivné místo.
Zatímco v Praze je tou dobou tak pětadvacet stupňů ve stínu, na Broumovských stěnách se topí v krbu. Interiér je obložen tmavým dřevem a vevnitř je pološero. Drákula by se zde jistě cítil jako doma. Na stolech hoří svíce jelikož okna příliš světla dovnitř nevpouštějí. Dekorací je sem tam nějaké paroží nebo kůže z divočáka. V patře jsou z každé strany dva masivní dřevěné balkóny a mezi nimi visí ze stropu obří lustr. Konstatovaly jsme, že zůstat tu přes noc by byla větší bojovka než spát v lese. Hvězda byla zkrátka zážitkem sama o sobě. Pokud budete mít štěstí, že bude zrovna otevřená, což bývá prý spíš zázrak, jistě neváhejte, a okuste onu mystickou atmosféru na vlastní kůži.
Terén z Hvězdy byl snad ještě dobrodružnější než cestou tam. To už stezka vedla vyloženě přes balvany a v jednom úseku jsme se musely po jednom doslova sklouznout. Nebo jsme přecházely šutr, po jehož obou stranách byla propast kvovíjak hlubohá. A bez žbrdlení samosebou. Ještěže jsme byly střídmé a bágly nám oboum vážily pod 10 kilo. Když jsme se napojily zase na sympatickou lesní cestu, byl to pocit asi jako když vám přestane po celém dni na chvíli lejt. Což se také akorát stalo. Nebo když začne ráno svítit sluníčko a vy se konečně ve svém spacáku do patnácti stupňů zimou neklepete.
Vykračovaly jsme si zvesela z kopce dolů do vsi, kde na nás čekalo „pěkné místo na přespání“, jak nám to bylo řečeno ve stezkařském rozpisu. Tato ves, jež nebudu jmenovat, se však táhla ještě několik kilometrů, a ta cesta po asfaltu nás už úplně dodělala, takže jsme se nakonec plazily div ne po čtyřech. Odepnuly jsme bederní pásy ať zas zatěžujeme jinou část těla a polomrtvé jsme se dohrabaly k přístřešku. Jo a taky mimochodem opět začalo pršet. Opravdu nechci nikoho osočovat z toho, že ono místo tak vychválil, jelikož každý máme jiné představy, ale já jsem si tedy s vidinou další promrzlé noci představila pod pojmem hezké místo na přespání něco docela jiného. Cožpak o to, kdybych měla kvalitní vybavení, tak je to paráda, jelikož stříška tam byla. Jenže tam profukovalo ze všech stran, a navíc to bylo hned u cesty. Tak se Miki obětovala, že se půjde ještě podívat jestli tam pro nás nenajde něco luxusnějšího.
Když už jsem pohřbila veškeré naděje, tak se Miki vrací s tím, že opravdu něco našla. Ale tvářila se u toho tak všelijak. Věřila jsem jejímu úsudku a tak bereme batožinu a přicházíme ke… kadibutkám?! No ano, opravdu, jsme totiž v prostorách opuštěného dětského tábora. Byly tam tři suché záchody vedle sebe, a pak nějaký čtvrtý kutloch v řadě, což byla patrně převlékárna. Krásně se třemi stěnami, střechou, a lavicí. Tam, že teda budeme spát. Priority byly jasné. Smrad lepší než zima. Tak jsme si tam ustlaly bok po boku. Miki se ujala místa pod lavicí, lemovanou kvalitní pavučinou i s jejím tvůrcem. Prý, že jí pavouci nevadí. Je to opravdu unikátní děvče. Když zaleháme do spacáku, je skoro tma. Ještě chvíli brebentíme když v tom slyšíme bzukot. A to už vidíme paní vosu, která si to po dlouhém dni štráduje domu. Do svého hnízda, hned pod lavicí. Nás si vůbec nevšímala avšak my už začaly střádat nemilosrdné plány na její vyhubení. Pak jsme ale usoudily, že jsme koneckonců my ti vetřelci, a ona že je vlastně docela v klidu.
A tak v této kvalitní společnosti usínáme. Každá se zbraní dle vlastního výběru po ruce, Miki s pepřákem a já vedle s nožem. Sice je tak tupý, že by s ním člověk sotva propíchnul hlávku salátu, ale tak aspoň pro ten pocit domnělého bezpečí… Tuto noc mi bylo opravdu mnohem líp, ale i tak jsem si přes sebe pro jistotu opět natáhla záchranářskou fólii. Když jsem takhle v noci zase šustila, Miki se vzbudila a byla dost zpruzená, že ji zase budí ta blbá fólie. Chápu no, jenže mně by bez ní byla zase klendra. Takhle jsem se klepala jen přiměřeně, takže jsem mohla i pořádně zabrat.
Když přislo ráno, byly jsme obě rády. To místo na nás dýchalo takovou zvláštní atmosférou. A nebo to možná byl ten smrad. Paní vosa už také vstávala a vyrážela na svou denní štaci. Naši ubykaci jsme ještě využily na přípravu snídaně, pachem se nezaobíraje. Slunko nám svítí, no prostě paráda. Třetí den před námi. Dnes nás čekají Teplické skály a Adršpach. Teplické skály jsme zhodnotily jedna A. Spousta prostoru na kochání se, les, čisto, ptáci zpěvavý, a jako bonus, lávka přes rašeliniště.
S Adršpachem už to bylo horší. Já jezdila do Adršpachu od mala s rodičema a vždy jsem to tam milovala. Taky jsme si ale strategicky vybírali dny mimo sezónu. To se nám ten den nepoštěstilo. Poláci, kteří jak známo do Adršpachu s oblibou jezdí, měli totiž akorát prádniny. Šňůry lidí se táhly skrz úzké skalní uličky, často s jistými obtížemi lezly po schůdkách, a až na pár úseků tam byla hlava na hlavě. Neodbočovaly jsme tedy ani ke známým skalním útvarům jako jsou Milenci, či Starosta a Starostová a radši jsme odtamtud koukaly rychle zmizet. Zastávku jsme si udělaly akorát u jezera, kterému nešlo odolat.
Další kus cesty se táhl po silnici, a my si Stezku ještě o pár kilometrů zkrátily. Také jsme se rozhodly, že na nadcházející noc si najdeme ubytovaní, jelikož už to zase vypadalo na déšť. Ten den si ani nevybavuju žádnou extrémní historku krom toho, že sprcha v kempu Chvaleč byla i přes páreček švábů asi nejlepší sprchou v mém životě. Spaly jsme hezky v chatce. Daly jsme si tam zase nějaké pořádné jídlo a opět po nás nic nezbylo. Ještě jsme to zapily každá jedním Krakonošem. Když jsem ale usínala, celá spokojená konečně bez šustící fólie, slyším hlasité škrábání někde v rohu chatky. Miki už měla půlnoc, takže jsem na tu situaci byla sama. Zkontrolovala jsem, jestli to škrábání nevychází zevnitř, znělo to totiž nebezpečně blízko. Ale ne. Radši jsem po tom dál nepátrala. Když nás nic nesežralo v lese, tak by to byl sakra pech, aby se to podařilo v chatce.
Den poslední, slunko opět svítí a my svěží jak ranní rosa vycházíme směr Vraní hory. To jsou takové relativně malé kopce na východě od Krkonoš. Když stojíte pod nimi, jeví se jako pořádné hory, ale když na ně koukáte ze Sněžky, jsou to spíš takové vzorky. Cesta k nim vedla přes pole podél lesa. Jdeme jedna za druhou, když v tom se Miki otočí směrem k lesu a povídá, „dobrý den“. Pokračuje však dál stejným tempem přede mnou, a tak když se otočím já, nikoho tam nevidím. Po chvíli se jí ptám, na koho to mluvila. Ona povídá, že tam seděl pán a dělal si ohníček, ale že vypadal zvláštně. Jako mlynář. Já nadšená, že se okolo nás zase dějí nějaké paranormální jevy, jsem usoudila, že to byl jistě duch.
Čekal na nás pořádný krpál střemhlav vhůru abychom se vyšplhaly na hřeben a Dlouhou strání podél polských hranic jsme kráčely ke Královeckému Špičáku, nejvyššímu bodu naší trasy (881 m n. m.). Střídavě nám k tomu pršelo a bylo vedro, takže jsme nandavaly a sundavaly pláštěnky co pár minut. Na Špičák bylo ještě trochu stoupání, a to jsme již tušily, že bouřka nás nahoře nemine. Nemohly jsme ale přeci vynechat dominantu našeho výletu. A tak míjíme pár co svižně spěchá z vrcholu naproti nám dolů, zatímco my rádoby neohroženě kráčíme kupředu. Když jsme se došplhaly, počasí k nám bylo ještě chvíli milostivé a my se stihly pokochat na výhledu a vyfotit pár fotek. Na občerstvení to bohužel už nevypadalo, jak se mraky hnaly směrem k nám, ale za to jsme získaly dramatické fotky.
Když už začal slejvák, běžely jsme se schovat do lesíka. Déšť nás tam sice vyšmejdil, ale blesk naštěstí ne. Bouřka se přehnala a nás čekalo už jen příjemné klesání do Bernatic. Kráčíme si to ještě chvíli po hřebeni když v tom z lesa před námi vychází pán, co vypadá jako… mlynář. Miki na mě v úžasu stihne špitnout, že to je ten pán, co ho viděla v lese. Jde naproti nám a když nás míjí, pozdravíme se jakoby nic. Konečně jsem měla možnost si ho prohlédnout. V obličeji nanejvýš čtyřicátník a byl opravdu celý navlečený v mlynářském. Měl na zádech dokonce i kožený vak a na hlavě mlynářskou čepici. Zato však všechno podezřele čisté, jak bílou košili tak kalhoty. Vypadal spíš jako by právě vyšel z půjčovny na kostýmy. Na to že právě skončil slejvák a on vylezl takto z lesa, to bylo opravdu podivné. Na ducha se jevil však až přílis hmatatelně. A tak jsme po chvíli spíš začaly řešit, co tu má co dělat. Chápejte, že to bylo třeba dvě hodiny po tom, co ho Miki zahlédla dole pod kopcem. A ještě vyšel odkudsi z lesa naproti nám, ani ne po turisticky značené cestě.
Nedaleko za námi šla dámská parta v pláštěnkách, a byla poměrně hlasitá. V tu chvíli jsme za ní byly opravdu rády. Některé záhady zkrátka není možno vysvětlit. Scénářů bylo mnoho, ale Miki po chvíli povídá, že o tom radši už nechce dál spekulovat, alespoň ne do té doby, než se vymotáme z těch záhadných kopců. Musím říct, že po tomto zážitku bych se do Vraních hor na vlastní pěst patrně bála vyrazit. Narozdíl od Krkonoš jsou jejich vršky naprosto neobydlené. Ani na Špičáku není nic kromě televizního stožáru a parašutického palouku. Ale třeba v tom hledáme zbytečně moc, a pán šel normálně na maškarní. Po tom co si udělal sám v lese ohýnek, přes hory, v dešti, za hromobití…
Nic tak zásadního nás pak již cestou nepotkalo. Akorát na nás zuřivě štěkal obrovský pes Baskervilský, který spoza dvorku skákal jak divý na dřevěný plůtek, který se klátil sem tam, div se neprolomil. Vskutku vypadal, že by si nás dal nejradši k obědu. Byly jsme krůček od toho zapíchnout to už v Bernaticích, i přes to, že Stezka oficiálně končí v Žacléři, což jsou ještě 4 kilometry. Nakonec jsme se ale kously a řekly si, že už to tedy dojdeme. Zbytek cesty byl celý po asfaltu, ale naštěstí nebyl žádný provoz. To byl pocit zadostiučinění, pane, když jsme konečně dorazily k ceduli Žácléř Prkenný důl. Ovšem, že cesta je cíl, ale v tomto případě cíl chutnal opravdu sladce. Není však cíle bez cesty. A proto to děláme.
V závěru bych chtěla podotknout, že i když by se mohlo čtenáři zdát, že si třeba stěžuji, tak to tak samozřejmě není. Vše je totiž bráno s humorem, a ve výsledku se na ty přešlapy, a prekérní situace vzpomíná ze všeho nejlíp. A také jsou z nich ty nejlepší historky. Protože dlouhosáhlá povídka o tom, jak bylo po celé čtyři dny vše zalité sluncem, nás vůbec nic nebolelo, měly jsme se jak v peřince a ani na chvíli jsme se strachem netřásly, by mne nebavila ani psát a Vás číst asi také moc ne. Nakonec jsou to právě ony výstřední situace, které dělají tuto vzpomínku tak intenzivní. Od té doby už mám navždy zaručený recept jak navrátit těm svým vnitřním vahám balanc. Vyrazit na hory. Protože bolavé nohy jsou stokrát snesitelnější než bolavé srdce a temné myšlenky.
