Článek
Společnost se dělí na dvě skupiny. Jedna moderní technologie a sociální sítě miluje, ta druhá na ně nadává. A to obvykle na sociálních sítích, neboť je to jednodušší a praktičtější, než něco tesat do kamene, jako to kdysi dělávali naši předkové. (Na druhou stranu, když už jste si dali tu práci, pokud ten šutr někdo nehodil na dno oceánu, mohou být vaše moudra viditelná po staletí.)
Každá doba je něčím hrozná. V devadesátkách jsme pařili počítačové hry a zírali na zahraniční televizní kanály, v osmdesátkách puberťáci kradli rodičům pornočasopisy, v šedesátých letech mladí fandili hippies a nevázaným sexuálním radovánkám…
Každá doba má své stěžovatele, kteří hořekují, jak bylo v minulosti lépe, a jsou na trestném tažení proti realitě. Do této skupiny patří i rodiče, kteří se rozhodnou svým ratolestem natvrdo zakázat veškerý digitální svět. Nedochází jim však jedna zásadní věc.
Děti ve školním věku jsou od nepaměti (ano, od nepaměti) v kolektivu poměrně nemilosrdné. To znamená, že jakýkoli výkyv z normálu v podobě moc bohatého, příliš chudého či prostě nějak jiného spolužáka, bude mít okamžitou odezvu. A ne pozitivní. Jednoduše řečeno, chcete-li ze svého potomka udělat terč posměchu, zakažte mu to, co běžně používá 99 % jeho vrstevníků. Kromě odporu ke škole si jako bonus odnese do života hluboké sociální trauma.
Když rodičovské ego dominuje nad střízlivým viděním světa, je to vždycky smutný příběh. A že platí „odříkaného největší krajíc“ snad nemusím dodávat. Ve chvíli, kdy se potomek osamostatní, zahltí se tím, co mu bylo odpíráno, od hlavy k patě.
A už slyším to rozčilování. Vždyť je pořád jen na mobilu! Ano, mnoho z nás je hodně na mobilu, je taková doba. Máme tam kalendář, jízdní řády, e-maily i studijní materiály. Před čtyřiceti lety jsme se zase všichni houpali na klepači a pak běželi zírat na televizní estrády.
Kvalitní rodič umí své dítě nenásilnou formou motivovat tak, aby se vyvíjelo správným směrem. Aby mělo rádo přírodu, tvoření, učení a aby bylo sebevědomou bytostí, která se nechce stát otrokem sociálních sítí tak, jak se to stalo mnohým dospělým. Vnímavý člověk umí vytěžit z doby klady, hlupák se nechá zahltit zápory. To, jak vychováváme své děti, je odrazem toho, nakolik jsme nebo nejsme líní a ochotní pracovat především sami na sobě. A až teprve pak to předávat dál.
Doba opravdu není tak zlá. A kdo to ještě pořád nepochopil, toho bych poslala do středověku. Tam bylo řezání hlav, incest a vylévání výkalů z okna na denním pořádku. To byla teprve hrozná doba! A vsadím se, že na ni paradoxně tenkrát nikdo nenadával.
