Článek
Máme co do činění s důvěrou ve stát a o to, zda je možné věřit, že vrcholní politici nerozhodují zároveň i ve prospěch vlastního ekonomického impéria. Jakkoli toto Andrej Babiš fakticky ustojí, naše pověst v evropském kontextu zřetelně utrpěla. To, že tento fakt mnohé netrápí, neoslovuje je, nezaráží, opravdu neznamená, že České republice neškodí.
Informace publikované Českým rozhlasem působí na první pohled technicky a úřednicky – české úřady po nových právních posouzeních obnovily možnost vyplácení některých dotací Agrofertu. Jenže právě v tom je podstata celé kauzy. Evropská komise totiž současně naznačuje, že otázka střetu zájmů není definitivně uzavřená a že může přijmout další „nezbytná opatření“. Jinými slovy: Praha tvrdí jedno, Brusel si stále nechává otevřená zadní vrátka.
A právě tady začíná být vidět hlubší problém české politiky. Andrej Babiš sice vložil Agrofert do svěřenských fondů, ale fakticky zůstává zakladatelem holdingu, jeho veřejnou tváří i člověkem, jehož politická rozhodnutí mohou mít na podnikání obrovský dopad.
Celá situace navíc ukazuje rozdíl mezi českým a evropským pohledem na střet zájmů. Český systém se často soustředí hlavně na formální vlastnictví. Evropské instituce ale řeší i samotný vliv, možnost nepřímého prospěchu nebo schopnost politika ovlivňovat prostředí ve prospěch firem, k nimž má dlouhodobý vztah. A právě proto se kauza vrací znovu a znovu, přestože od prvních auditů uplynuly roky.
Možná největší škoda ale neleží ani v samotných dotacích. Největší problém je dlouhodobé rozkládání důvěry. Když veřejnost získá pocit, že stát neumí jasně oddělit veřejnou moc od ekonomické síly nejvlivnějších hráčů, vzniká dojem, že pravidla neplatí pro všechny stejně.
A to je pro demokracii rizikovější než jakýkoli jednotlivý audit nebo spor s Bruselem. Kauza střetu zájmů Andreje Babiše už dávno není jen otázkou jednoho politika. Je to test, zda stát dokáže přesvědčit vlastní občany i evropské partnery, že veřejný zájem skutečně stojí nad zájmy ekonomických holdingů.
