Článek
Být sama jeden měsíc je docela příjemné.
Být sama tři měsíce je osvobozující.
Být sama půl roku už občas začíná být zajímavé.
Ale být sama rok?
To už vám okolí začne klást otázky.
„Tak co, už se někdo objevil?“
„Ty pořád nikoho nemáš?“
„A nejsi náhodou moc vybíravá?“
Ta poslední otázka mě vždycky trochu pobaví.
Protože co přesně znamená být moc vybíravá?
Že nechci muže, který se ozve jen tehdy, když se nudí?
Že nechci vztah, ve kterém budu neustále hádat, na čem jsem?
Že chci, aby mě muž skutečně chtěl poznat, a ne jen zjistit, jestli jsem dnes večer volná?
Nebo je příliš mnoho chtít někoho, vedle koho nebudu mít pocit, že o jeho pozornost musím soutěžit s telefonem, bývalou přítelkyní a jeho vlastním strachem ze závazku?
Nevím.
A právě v tom je možná můj problém.
Začala jsem totiž pochybovat sama o sobě.
Když člověk chodí z jednoho rande na druhé a žádné z nich nikam nevede, začne si po čase klást otázku, jestli není chyba v něm.
Možná jsem moc náročná.
Možná moc přemýšlím.
Možná čekám příliš mnoho.
Možná bych měla dát šanci i tomu muži, který mě sice úplně nepřitahuje, ale je hodný.
Možná bych měla přehlédnout, že se neumí rozhodnout.
Možná bych měla přijmout, že většina mužů dnes nechce nic vážného.
Možná bych měla být méně citlivá.
Méně náročná.
Méně já.
A pak jsem si jednou po rande položila otázku, která mě trochu zarazila.
Proč mám pocit, že musím snižovat své nároky jen proto, že jsem sama?
Copak samota automaticky znamená, že jsem se spletla?
Copak když rok nikoho nemám, znamená to, že bych měla vzít prvního člověka, který mě chce?
A přesně tady se podle mě začíná plést náročnost s hranicemi.
Náročná žena může chtít dokonalost.
Žena s hranicemi chce respekt.
Náročná žena může čekat, že muž bude přesně odpovídat její představě.
Žena s hranicemi ví, co už znovu nechce zažít.
A možná jsem si až během toho roku sama začala uvědomovat rozdíl.
Dřív jsem si myslela, že láska znamená trochu ustupovat.
Že každý má chyby.
Že když někoho milujete, některé věci prostě přehlédnete.
A to je pravda.
Nikdo nebude dokonalý.
Nebudu přece čekat na muže bez jediné chyby, bez špatného dne, bez minulosti a bez vlastních problémů. Takový člověk pravděpodobně neexistuje.
Ale dnes už vím, že je rozdíl mezi nedokonalostí a tím, že se vedle někoho dlouhodobě necítíte dobře.
Nemusí být problém, že neumí plánovat romantické večeře.
Problém je, když neumí komunikovat.
Nemusí mít dokonalou kariéru.
Problém je, když nemá žádnou zodpovědnost za svůj život.
Nemusí psát každé ráno „dobré ráno, lásko“.
Problém je, když se ozve jen tehdy, když něco potřebuje.
Nemusí být nejromantičtější muž na světě.
Ale potřebuju cítit, že o mě stojí.
A možná právě tohle je dnes můj největší požadavek.
Ne dokonalost.
Jistota.
Ne pohádka.
Upřímnost.
Ne muže, který mi bude každý den dokazovat, že jsem nejkrásnější žena na světě.
Muže, vedle kterého nebudu muset pochybovat, jestli tam vůbec patřím.
Jenže když jste dlouho sama, začnete mít občas slabší chvilky.
Přijdete domů, odložíte kabelku, uděláte si čaj a zjistíte, že nemáte komu napsat.
Ne proto, že byste neměla přátele.
Ale protože některé věci prostě nechcete sdílet s kamarádkou.
Chcete muže.
Jeho hlas.
Jeho obejmutí.
Jeho ruku ve své.
Chcete, aby se někdo zeptal, jaký jste měla den, a opravdu ho to zajímalo.
A v takových chvílích je strašně snadné začít si říkat:
Možná bych měla být méně vybíravá.
Možná bych měla někoho pustit k sobě, i když tam není ta jiskra.
Možná je lepší mít něco než nic.
Jenže je opravdu lepší mít něco než nic?
To je otázka, na kterou už mám po některých svých minulých vztazích docela jasnou odpověď.
Ne.
Někdy je totiž „něco“ mnohem osamělejší než být sama.
Můžete spát vedle někoho a cítit se úplně sami.
Můžete mít partnera a přitom nemít komu říct, co vás skutečně trápí.
Můžete dostávat zprávy celý den a přesto čekat na jednu jedinou, která vám řekne: „Jsem tady.“
A tak jsem si začala všímat, že možná nejsem sama proto, že bych byla příliš náročná.
Možná jsem sama proto, že už nejsem ochotná zaměňovat pozornost za zájem.
Chemii za kompatibilitu.
Samotu za lásku.
A nejistotu za vzrušení.
To poslední mi trvalo pochopit nejdéle.
Protože kolikrát jsme si spletly motýlky v břiše s tím, že nám na někom opravdu záleží?
A kolikrát ty motýlky nebyly nic jiného než úzkost z toho, jestli se ozve?
Dřív jsem si myslela, že když mě muž trochu mate, je mezi námi napětí.
Dnes už vím, že někdy je to prostě jen chaos.
A já už nechci vztah, který mě nutí neustále analyzovat.
Chci vztah, ve kterém můžu být sama sebou.
Možná to zní jako samozřejmost.
Jenže po některých zkušenostech zjistíte, že samozřejmé věci jsou přesně ty, které jste dřív přehlížela.
Že chcete muže, který vám zavolá, protože vás chce slyšet.
Který se vás zeptá, jak se máte, a nebude se dívat na hodinky.
Který ví, co od vztahu chce.
Který vás nenechá přemýšlet, jestli jste pro něj dost dobrá.
A především muže, který nebude potřebovat, abyste se zmenšila, aby se vedle vás cítil dost velký.
Takže ano.
Jsem sama už rok.
A občas mě to štve.
Občas bych si přála, aby na mě někdo čekal doma.
Občas bych chtěla mít důvod koupit dvě lahve vína místo jedné.
A občas se podívám na páry kolem sebe a říkám si, jestli jsem někde neudělala chybu.
Ale pak si vzpomenu na vztahy, ve kterých jsem nebyla sama, a přesto jsem se tak cítila.
A řeknu si, že možná ten rok není důkaz, že se mnou je něco špatně.
Možná je to jen období, kdy se učím rozlišovat mezi tím, co opravdu potřebuji, a tím, co jsem si kdysi myslela, že musím snášet.
A možná právě tohle znamená dospět ve vztazích.
Nechtít víc a víc.
Ale konečně vědět, co je pro vás dost.
Takže se ptám vás.
Kde podle vás končí zdravé nároky a začíná přílišná vybíravost?
Dokázala byste být rok sama, pokud by alternativou bylo vrátit se k někomu, o kom víte, že vám nestačí?
A stalo se vám někdy, že jste si myslela, že jste příliš náročná, a až později jste pochopila, že jste jen konečně začala mít hranice?
Já si dnes říkám jednu věc.
Raději budu chvíli sama a budu vědět, kdo jsem, než abych byla s někým a každý den přemýšlela, proč vedle něj nejsem šťastná.
Protože možná není největším problémem to, že jsme samy.
Možná je větším problémem strach, že bychom samy zůstat mohly.
A právě kvůli tomu strachu někdy přijmeme mnohem méně, než si zasloužíme.
Já už se toho svého strachu učím nebát.
A jestli to znamená, že budu sama o něco déle?
Tak dobře.
Možná některé dveře musí zůstat zavřené.
Ne proto, že za nimi nic není.
Ale proto, že už víme, že tam nechceme znovu bydlet.
