Článek
Vždycky jsem chtěla být ta správná babička. Taková, jaké jsou v reklamách. Usměvavá, obětavá, s plnou kuchyní buchet a otevřenou náručí. Když někdo potřeboval pohlídat děti, byla jsem první na seznamu. Když někdo potřeboval uvařit oběd, přinesla jsem tři krabičky. Když byly Vánoce, Velikonoce, narozeniny, vždycky jsem všechno chystala já.
A byla jsem na to pyšná.
Říkala jsem si: aspoň mě mají rádi. Aspoň jsem pro rodinu důležitá. Aspoň nejsem ta stará babka, kterou všichni obcházejí obloukem.
Vnoučata mi říkala „babi, ty jsi nejlepší“. Dcery mě chválily, jak jsem obětavá. Zeť se usmíval a říkal, že bezemě by rodina nefungovala. A já jim to věřila. Každé slovo. Každý úsměv.
Až do toho dne.
Byla jsem u dcery na návštěvě a potřebovala jsem si půjčit její tablet. Chtěla jsem se podívat na fotky z oslavy, co tam měly o víkendu. Dcera odešla do koupelny a tablet zůstal ležet na stole. Otevřela jsem ho a místo galerie se mi otevřela skupinová konverzace.
Rodinný chat.
Nejdřív jsem to nechtěla číst. Říkala jsem si, že to není slušné. Ale pak jsem uviděla svoje jméno.
A začala jsem číst.
„Zase nám přinesla ty svoje suché řízky.“
„Hlavně ať si myslí, že ji potřebujeme, jinak by se urazila.“
„Ona je roztomilá, ale někdy fakt trapná.“
„Viděli jste, co měla dneska na sobě? Jak z pohádky pro důchodce.“
„Nechte ji, aspoň máme hlídání zadarmo.“
Seděla jsem tam jako přimražená. Řádky se mi rozmazávaly před očima. Moje vlastní děti. Moje rodina. Lidi, pro které jsem celý život dýchala.
A oni se mi smáli.
Ne otevřeně. Ne do očí. Ale potichu. V chatu. Za zády. Dělali si ze mě legraci. Z mých koláčů. Z oblečení. Z toho, jak mluvím. Jak se snažím. Jak jsem „hodná“.
Nejhorší nebyla ta slova. Nejhorší byl ten tón. Jako bych byla nějaká roztomilá, ale hloupá figurka. Něco mezi maskotem a služkou.
Ta, co je pořád k dispozici.
Ta, co nic neřekne.
Ta, co se neurazí.
Ta, co je „zlatá“, ale nebraná vážně.
Když se dcera vrátila, dělala jsem, že nic. Vrátila jsem tablet na stůl, usmála se, dala si kafe. Ale uvnitř jsem měla pocit, že se mi něco zlomilo. Něco, co už nepůjde spravit.
Cestou domů jsem brečela v tramvaji. Potichu, aby si nikdo nevšiml. V sedmdesáti letech jsem si připadala jako malé dítě, které zjistilo, že se mu spolužáci posmívají.
Celý život jsem si myslela, že jsem oblíbená.
Ve skutečnosti jsem byla jen pohodlná.
Pohodlná babička na hlídání.
Pohodlná kuchařka na oslavy.
Pohodlná výpomoc, když se to hodí.
Ale ne někdo, koho by respektovali. Ne někdo, koho by brali jako rovnocenného člověka. Jen jako „tu babičku“.
Od té doby jsem se změnila.
Už nechodím automaticky hlídat. Už nenosím jídlo bez pozvání. Už se neptám, jestli něco nepotřebují. Poprvé v životě jsem začala myslet i na sebe. Na svoje síly. Na svoje pocity.
A víte, co se stalo?
Najednou se ozvali.
„Babi, kde jsi?“
„Babi, nepřijdeš?“
„Babi, ty ses nějak odtáhla.“
Ano. Odtáhla.
Protože jsem pochopila, že být „hodná“ neznamená být milovaná. A že někdy si lidé pletou lásku s využíváním. A úsměv s hloupostí.
Myslela jsem, že jsem oblíbená babička.
Ve skutečnosti jsem byla rodinný vtip.
A to bolí víc než samota. Protože samota aspoň neklame. Ale falešný úsměv, falešné „máme tě rádi“ a smích za zády… to je zrada, na kterou se nezapomíná. Ani v osmdesáti. Ani nikdy.
