Článek
V mém věku už si člověk moc nových přátel nenajde. Většinou zůstane u těch, které zná celý život. A tak když se do vedlejšího bytu nastěhovala paní Věra, byla jsem vlastně ráda, že mám s kým si popovídat.
Byla milá, upravená, chodila pravidelně do kostela, usmívala se, nosila koláče. Přesně ten typ ženy, o které si řeknete: slušná, hodná, důvěryhodná.
Začalo to nenápadně. Pozdrav na chodbě. Pak kafe. Pak společné cesty na mši. Sedávaly jsme vedle sebe v lavici, šeptaly si, smály se. Vyprávěly jsme si o dětech, o nemocech, o tom, co koho bolí. Já jí vykládala o dceři, o vnucích, o tom, že se někdy cítím sama. Ona mi zase říkala o svém muži, co už nežije, a jak je ráda, že má aspoň mě.
Myslela jsem, že mám kamarádku.
Dokonce jsem jí občas svěřila i věci, které jsem nikomu jinému neříkala. Třeba že mě trápí peníze. Nebo že se mi nelíbí, jak se dcera hádá s manželem. Nebo že mám strach ze samoty.
„To zůstane mezi námi,“ říkala vždycky. A já jí věřila.
A pak přišel ten den, kdy jsem šla za farářem. Ne kvůli ní. Kvůli sobě. Chtěla jsem si s ním promluvit o smutku, o stáří, o tom, že se někdy cítím zbytečná.
Seděla jsem naproti němu a on se na mě díval tak zvláštně. Ne jako obvykle. Trochu vážně, trochu soucitně.
A pak řekl větu, která mi vyrazila dech:
„Vím, že to teď máte doma složité… s těmi dluhy a s dcerou.“
Ztuhla jsem.
„Jaké dluhy?“ zeptala jsem se.
„No… že prý jste si půjčila a nevíte, jak to vrátit. A že máte problémy v rodině.“
V tu chvíli se mi sevřel žaludek. Já mu nic takového nikdy neřekla. Nikdy. O dluzích věděla jen jedna jediná osoba.
Věra.
Najednou mi to začalo docházet. Všechny ty její otázky. Všechny ty „jak se máš doopravdy“. Všechny ty detaily, na které se vyptávala. A já, hloupá, otevřená babička, jsem jí všechno vyklopila.
A ona to nosila na faru.
Rozebírala mě. Moje problémy. Moji rodinu. Moje slabosti.
Ne jako pomoc.
Jako drby.
Začala jsem si všímat věcí, které mi dřív nedocházely. Pohledy v kostele. Šeptání. Lítostivé úsměvy. Najednou se ke mně lidi chovali jinak. Jako k chudince. Jako k té, co má problémy. Jako k té, o které se „ví“.
A já nevěděla odkud.
Teď už jsem věděla přesně.
Konfrontovala jsem ji. Na chodbě. Přímo. Bez obalu.
„Proč o mně mluvíš s farářem?“ zeptala jsem se.
Nejdřív zapírala. Pak se rozplakala. A nakonec řekla:
„Já jsem ti přece chtěla pomoct. Modlili jsme se za tebe.“
Modlili.
Tak se dnes říká pomluvám?
Modlitba je, když někomu držíte palce v tichu. Ne když roznesete jeho život po celé faře.
Od té doby se se mnou už nebaví. Ani ona, ani některé „zbožné“ paní. Prý jsem přecitlivělá. Prý si beru všechno osobně. Prý jsem to špatně pochopila.
Ale já vím své.
Zradila mě žena, které jsem nosila koláče. Které jsem vařila kafe. Které jsem svěřila svůj život.
Nezradil mě cizí člověk.
Zradila mě „kamarádka z kostela“.
A víte, co je na tom nejsmutnější? Že už si dávám pozor na každé slovo. Na každé přiznání. Na každou slabost. Protože jsem pochopila, že i ty nejmilejší tváře můžou mít nejdelší jazyk.
Myslela jsem, že mě sousedka má ráda.
Ve skutečnosti si ze mě udělala téma k debatě na faře.
A v mém věku už člověk nepláče kvůli penězům ani kvůli nemocem. Ale kvůli tomu, že zjistí, že důvěra je dneska vzácnější než zlato. A mnohem snadněji se ztratí. Než klíče od bytu.
