Článek
Po manželovi jsem zůstala sama v bytě v paneláku. Čtvrté patro bez výtahu. Sklep plný zavařenin, brambor, starých věcí, co se „ještě můžou hodit“. Celý život jsem byla zvyklá si všechno zařídit sama, ale stáří si neptá na povolení.
Začala mě bolet kolena. Schody do sklepa byly čím dál horší. Jednou jsem tam dokonce uklouzla a seděla na studené zemi skoro deset minut, než mě někdo slyšel.
A tehdy se objevil on.
Soused z přízemí. Mladší chlap, tak kolem čtyřiceti. Vždycky slušný, pozdravil, usmál se.
„Paní, já vám s tím sklepem klidně pomůžu,“ řekl mi jednou. „Když budete něco potřebovat, řekněte.“
Byla jsem dojatá. Upřímně. V dnešní době? Když si lidi sotva řeknou dobrý den? A on mi nabízí pomoc.
Začal mi nosit brambory. Zavařeniny. Vodu. Občas i uhlí. Vždycky ochotný, nikdy nic nechtěl. Říkala jsem mu, že mu aspoň dám koláč nebo kafe, ale on se jen smál.
„To je v pohodě, babi, aspoň mám dobrý pocit.“
A já mu věřila. Bez výhrad.
Postupně jsem mu dala i klíče od sklepa. Prý kdybych něco potřebovala, ať tam zajde sám, ať mě nezdržuje. Byla jsem ráda. Připadala jsem si v bezpečí. Měla jsem pocit, že nejsem úplně sama.
Jenže pak jsem si začala všímat drobností.
Jednou mi chyběly dvě sklenice okurek. Pak domácí slivovice, co tam zbyla po manželovi. Pak staré nářadí. Pak krabice s porcelánem.
Říkala jsem si, že jsem si to asi spletla. Že jsem zapomněla, co tam mám. Ve stáří se to přece stává.
Ale pak zmizely i věci, na které jsem si byla stoprocentně jistá.
Starý fotoaparát.
Manželovy hodinky.
Zlatý prstýnek po mamince.
Začala jsem být nervózní. Slezla jsem do sklepa sama. Pomalu, s bolestí, s hůlkou. A když jsem otevřela kóji, málem jsem si sedla na zem.
Byla skoro prázdná.
Krabice pryč. Pytle pryč. Bedýnky pryč. Polovina života pryč.
Stála jsem tam a nechápala. V hlavě mi běželo jediné jméno.
Soused.
Nechtěla jsem tomu věřit. Opravdu ne. Pořád jsem hledala jiná vysvětlení. Třeba se někdo vloupal. Třeba se spletli sklepní kóje. Třeba…
Ale pak jsem si vzpomněla, že klíče má jen on.
Zavolala jsem mu.
„Prosím tě, nebyl jsi náhodou ve sklepě? Nějak mi tam chybí věci…“
Na druhém konci ticho. Krátké. Nešikovné.
„No… byl jsem tam pro vás s bramborama…“
„A neviděl jsi tam moje krabice?“
„Jaký krabice?“
Lhal. Poznala jsem to. Po padesáti letech manželství poznáte lež i po telefonu.
Druhý den jsem šla za správcem domu. Podívali jsme se na kamery u vchodu do sklepa. A tam to bylo.
On. Můj hodný soused.
Několikrát týdně.
S taškami. S krabicemi. S pytli.
Odnášel si moje věci jako ze samoobsluhy.
Slivovici. Nářadí. Elektroniku. Dokonce i staré mince, co jsem měla schované po tátovi.
Prodával to. Zastavárna. Bazar. Internet.
Když ho konfrontovali, neomluvil se. Nezčervenal. Nezahanbil se.
Řekl jen:
„Vždyť jste to stejně nepotřebovala. Máte toho moc. Já jsem si myslel, že vám tím vlastně pomáhám.“
Pomáhám.
Takhle zní dneska krádež.
Policie mi řekla, že část věcí už je pryč. Nevratně. Že některé se možná najdou. Možná.
Ale víte, co mi nikdo nevrátí?
Ten pocit, že jsem někomu věřila.
Ten pocit, že nejsem sama.
Ten klid, že když mi někdo pomůže, nedělá to z vypočítavosti.
Myslela jsem, že mám ochránce.
Ve skutečnosti jsem měla zloděje s úsměvem.
A nejhorší na tom není ani ta ztráta věcí.
Nejsou to peníze.
Nejsou to hodinky ani prstýnek.
Nejhorší je to, že od té doby se bojím každého, kdo je na mě hodný.
Protože už vím, že ve stáří nejste pro svět člověk.
Jste příležitost.
