Článek
Nikdy jsem nebyla moc technický typ. Mobil jsem měla hlavně na volání dětem, občas fotku kytiček na zahradě a zprávy kamarádkám. Internet byl pro mě taková moderní džungle, ve které jsem se ztrácela už při zapnutí.
A tak když mi vnuk Honzík nabídl, že mi „všechno nastaví“, byla jsem vděčná. Měl tehdy sedmnáct, byl chytrý, milý, pořád se smál a já ho brala skoro jako zázrak. Všichni říkali, jak mám hodného vnuka. A já jim to s radostí potvrzovala.
„Babi, musíš mít bankovní aplikaci, to je dneska normální,“ říkal mi.
„Babi, tady máš heslo, ale já ti ho radši zapíšu, ať ho neztratíš.“
„Babi, tohle je zabezpečení, to je strašně důležité.“
Seděl u mě v kuchyni, pil čaj, jedl bábovku a klikáním mi „zjednodušoval život“. Nastavil mi e-mail, sociální sítě, internetové bankovnictví. Všechno měl pod kontrolou. Já mu bezmezně věřila. Vždyť je to moje krev. Moje rodina.
Začalo to nenápadně. Občas jsem měla pocit, že mi na účtu chybí pár stovek. Říkala jsem si, že jsem to asi utratila v lékárně nebo v obchodě. Člověk už si v mém věku nepamatuje každou korunu.
Pak to byly tisíce. Ale pořád jsem to omlouvala. „Asi mi strhli pojištění.“ „Určitě jsem někde zapomněla zaplatit složenku.“ Vůbec mě nenapadlo, že by mě někdo okrádal. Natož vlastní vnuk.
Až mi jednoho dne přišel dopis z banky.
Upozornění na podezřelé transakce. Několik plateb na herní platformy, zahraniční účty, digitální služby. Částky deset tisíc, patnáct tisíc, dvacet tisíc. Seděla jsem u stolu, ruce se mi třásly a vůbec jsem nechápala, co čtu.
Okamžitě jsem volala dceři. Ta přijela, podívala se do aplikace a zbledla.
„Mami… někdo ti vybírá peníze přes internet. A ne málo.“
A pak se to rozpletlo.
Hesla? Změněná. Přístup? Přes Honzíkův e-mail. Telefon? Spárovaný s jeho číslem. Všechno, co mi „pomáhal nastavit“, měl ve skutečnosti pod kontrolou on.
Konfrontace byla nejhorší moment mého života.
Seděl naproti mně, koukal do země a mlčel. Pak se rozbrečel. Prý dluhy. Prý kamarádi. Prý sázení. Prý to chtěl vrátit. Prý jen půjčka.
Půjčka. Beze slova. Bez ptaní. Bez studu.
Za půl roku mi zmizelo skoro sto tisíc korun. Moje úspory. Peníze na léky, na opravu střechy, na pohřeb. Ano, i na to člověk v mém věku myslí. A on je proměnil v klikání na obrazovce.
Nejhorší nebyly ty peníze. Nejhorší byla zrada.
Ten kluk, kterého jsem hlídala jako miminko. Kterému jsem kupovala první aktovku. Kterému jsem pekla koláče a dávala kapesné. Ten samý kluk mi s úsměvem kradl přímo z účtu.
Dcera chtěla jít na policii. Já ne. Styděla jsem se. Za sebe. Za něj. Za rodinu. Co by řekli lidi? Co by řekli sousedi? Že vlastní vnuk okradl babičku? To je přece ostuda století.
Nakonec jsme to řešili „v rodině“. Sliby. Pláč. Výčitky. Dohody. Vrátil mi zatím jen malou část. Pracuje prý na brigádě. Já už ale vím, že zpátky se mi nevrátí hlavně to nejdůležitější – důvěra.
Dnes mám nový telefon. Nová hesla. A hlavně novou opatrnost. Nikomu už nedávám přístup ke svým věcem. Ani rodině. Ani vnoučatům. Ani těm, které jsem nosila na rukou.
Nejhorší na tom všem je, že kdyby mě okradl cizí člověk, brala bych to jako smůlu. Jako životní lekci. Ale když vás okrade někdo, koho milujete, bolí to úplně jinak.
Myslela jsem, že mi vnuk pomáhá s mobilem.
Ve skutečnosti mi pomalu, potichu a bez výčitek vybílil celý život.
A od té doby už vím jednu krutou pravdu: nejnebezpečnější zloděj není ten cizí. Je to ten, kterému bez přemýšlení otevřete dveře. A ještě mu uvaříte čaj.
