Článek
„Jsi úžasná.“
Přečetla jsem si tu zprávu asi pětkrát.
Ne proto, že by byla nějak zvlášť poetická.
Ale protože jsem jí chtěla věřit.
Bylo to po prvním rande.
A podle všeho to bylo skvělé.
Smáli jsme se. Mluvili jsme skoro tři hodiny. Ani jednou se nepodíval na telefon. Doprovodil mě k autu a před rozloučením se na mě chvíli díval způsobem, který by i té největší cyničce mezi námi dovolil na okamžik uvěřit na romantiku.
„Chci tě zase vidět,“ řekl.
„Já taky.“
Políbil mě.
Doma mi přišla zpráva.
„Jsi úžasná. Fakt jsem si dnešek moc užil. Doufám, že se brzy uvidíme.“
Usnula jsem s úsměvem.
A pak?
Nic.
Druhý den nic.
Třetí den nic.
Čtvrtý den jsem začala přemýšlet, jestli slovo „brzy“ v mužském slovníku náhodou neznamená „někdy v příštím životě“.
Pátý den jsem udělala to, co dělá žena, která se snaží být moderní, sebevědomá a zároveň zoufale potřebuje odpověď.
Napsala jsem:
„Ahoj, jak se máš?“
Přečteno.
Nic.
A bylo po romantice.
Zbyla jen otázka:
Proč?
Proč mi říkal, že jsem úžasná?
Proč říkal, že mě chce znovu vidět?
Proč mě políbil?
Proč se tvářil, že máme něco společného?
A proč se potom vypařil rychleji než moje sebevědomí po třetím dni bez odpovědi?
První vysvětlení, které mě napadlo, bylo samozřejmě to nejkrutější.
Nelíbila jsem se mu.
Byla jsem moc upovídaná.
Řekla jsem něco trapného.
Možná jsem se smála příliš nahlas.
Možná jsem se na něj dívala moc dlouho.
Možná jsem měla na rande ten hrozný lak na nehty.
Ženy dokážou být neuvěřitelně kreativní, když mají vysvětlit vlastní odmítnutí.
A pak mi kamarádka řekla něco, co mě zastavilo.
„Možná jsi mu opravdu připadala úžasná.“
„Tak proč zmizel?“
„Protože to, že se mu líbíš, ještě neznamená, že s tebou chce vztah.“
A měla pravdu.
Tohle je totiž část randění, kterou nerady slyšíme.
Někdy člověk může mít skvělý večer a přesto se rozhodnout nepokračovat.
Někdy může být upřímně okouzlený a přesto necítit dost silnou přitažlivost.
Někdy může říct „rád tě znovu uvidím“ a druhý den zjistit, že to tak vlastně necítí.
A někdy jsou lidé prostě zbabělí.
Ano.
I to se stává.
Řeknou vám něco hezkého, protože je jim nepříjemné říct:
„Bylo to fajn, ale necítím tam to, co hledám.“
A tak místo nepříjemné pravdy nabídnou příjemnou větu.
„Jsi úžasná.“
„Bylo to nádherné.“
„Určitě se ozvu.“
„Musíme to zopakovat.“
A potom nic.
Je to fér?
Ne.
Je to bohužel lidské?
Ano.
Ale možná je důležité rozlišit jednu věc.
Ne každá hezká věta je lež.
Možná mu v tu chvíli opravdu připadalo, že jsem úžasná.
Možná si večer skutečně užil.
Možná mě opravdu chtěl znovu vidět.
Jen se jeho pocit změnil.
A to je něco, co se nám přijímá velmi těžko, protože bychom chtěly, aby slova fungovala jako smlouva.
Když někdo řekne „chci tě znovu vidět“, chceme mít právo očekávat druhé rande.
Jenže city nejsou smlouva.
A první rande už vůbec ne.
Takže co dělat, když se to stane?
Nejdřív nepanikařit.
A hlavně nezačít hledat chybu v sobě.
Protože jeho zmizení není automaticky důkazem, že s vámi bylo něco špatně.
Možná jste mu prostě nesedla.
A to není tragédie.
Stejně jako vám nesednou všichni muži, kteří vás pozvou na rande.
Kolikrát jsme řekly kamarádce:
„Je strašně milý, ale prostě to tam necítím.“
A přitom byl ten muž opravdu milý.
Opravdu chytrý.
Opravdu hezký.
Jen to nebyl on.
A nikdo z nás za to nemusí být padouch.
Problém nastává až ve chvíli, kdy někomu dáváme naději, přestože už víme, že pokračovat nechceme.
A přesně tam mě jeho chování mrzelo.
Ne proto, že mě nechtěl.
Ale protože mi nedal šanci pochopit, co se stalo.
Nechal mě několik dní přemýšlet, jestli jsem udělala něco špatně.
A možná právě to je na ghostingu nejhorší.
Ne samotné odmítnutí.
Ale absence vysvětlení.
Protože prázdné místo v konverzaci si vždycky něčím zaplníme.
A většinou tou nejhorší možností.
Takže když mi dnes někdo po prvním rande napíše:
„Jsi úžasná.“
Už se tolik neusmívám.
Počkám, co bude následovat.
Protože možná jsem úžasná.
Možná je on úžasný.
Možná jsme si skvěle popovídali.
Ale jediný skutečný důkaz zájmu přijde až potom.
Když se ozve.
Když navrhne další setkání.
Když udělá to, co řekl.
Protože slova jsou nádherná.
Ale v seznamování mají jednu malou nevýhodu.
Nic nestojí.
A tak jsem se nakonec přestala ptát:
„Proč mi říkal, že jsem úžasná, když to nemyslel vážně?“
Možná to totiž myslel vážně.
Jen ne tak, jak jsem si přála.
A to je někdy ta nejotravnější pravda o randění.
Někdo vás může považovat za úžasnou a přesto vás nechtít.
Může se mu s vámi krásně povídat a přesto nechtít druhé rande.
Může vás políbit a druhý den si uvědomit, že to nebylo ono.
A vy přitom nemusíte změnit vůbec nic.
Nemusíte být méně hlučná.
Méně krásná.
Méně citlivá.
Méně sama sebou.
Jen jste nebyla jeho člověk.
A tak se ptám vás.
Stalo se vám někdy, že vám muž po rande napsal něco nádherného — a potom úplně zmizel?
Věřila jste jeho slovům?
Nebo jste už po několika podobných zkušenostech začala věřit až činům?
Protože možná bychom si z prvních schůzek měly odnést jednu jednoduchou věc.
Nečekat na větu „jsi úžasná“.
Čekat na další rande.
