Článek
Postavil dceři hřiště u plotu a já pochopila, že soukromí si musím vybudovat sama. Tohle zjištění mě stálo víc nervů než poslední rozchod a víc peněz než moje dovolená v Chorvatsku. A hlavně mě stálo iluzi, že plot znamená hranici. Ne. Plot je jen dekorace. Něco jako krajka mezi dvěma cizími životy.
Když se nový soused nastěhoval, byla jsem dokonce ráda. Mladá rodina, malé dítě, žádní důchodci s dalekohledy, žádné výslechy přes plot. Říkala jsem si: super, normální lidi, maximálně uslyším občas smích nebo dětský pláč. Realita přišla ve chvíli, kdy se na jejich zahradě objevil bagr.
Nejdřív jsem myslela, že staví terasu. Pak bazén. Pak pergolu. Ne. Oni stavěli hřiště. A ne někde u domu. Ne někde v rohu. Ale přesně. Přímo. U našeho plotu. Houpačky, skluzavka, domeček. Vše nasměrované ideálně tak, aby dítě mělo panoramatický výhled do mé zahrady, na terasu a hlavně do oken.
Najednou jsem měla pocit, že žiju v akváriu. Sedím s kafem, otevřu notebook, a zpoza plotu na mě kouká cizí dítě na houpačce. Nezlobte se na mě, děti mám ráda, ale nepotřebuju být součástí jejich volnočasového programu.
Zpočátku jsem si říkala, že přeháním. Vždyť je to jen dítě. Jenže pak přišly komentáře. „Paní, proč se opalujete?“ „Paní, proč nemáte podprsenku?“ „Paní, proč máte toho psa tak tlustého?“ A já tam stála, v šoku, s ručníkem kolem pasu a pocitem, že mě někdo přihlásil do reality show bez mého souhlasu.
Rodiče? Ti byli nadšení. „Aspoň má dcera výhled,“ smál se soused. Výhled kam? Do cizí ložnice? Do cizí kuchyně? Do cizího života? Já nepotřebuju být atrakce v sousedském zábavním parku.
Zkusila jsem to řešit slušně. Naznačit. Požádat. „Nešlo by to hřiště otočit?“ Nešlo. „Nešlo by dát houpačku jinam?“ Nešlo. „Nešlo by aspoň zasadit něco mezi?“ Nešlo. Ale prý se mám „nestydět, vždyť jsme na vesnici“.
Ano. Na vesnici. Kde každý ví, kdo s kým spí, co má k obědu a kolikrát týdně vynáší koš. Vesnice jako synonymum pro komunitu. Ve skutečnosti často jen pro kolektivní dohled.
Tak jsem to vzdala. Ne s nervy. S iluzí. Pochopila jsem, že nikdo mi soukromí nezařídí. Nikdo ho nebude respektovat jen proto, že by měl. Pokud ho chci, musím si ho vybudovat. Doslova.
Začala jsem plánovat. Keře. Stromy. Bambus. Plot vyšší než ego průměrného souseda. Zahradní architekt mi navrhl „zelenou clonu“. Já tomu říkám obranný val proti lidské zvědavosti.
Dnes už mám na hranici pozemku takovou vegetaci, že by se tam mohl skrývat menší ilegální festival. Dítě na houpačce mě nevidí. Já ho neslyším. Ideální vztah.
Ironie je, že teď si soused stěžuje. Prý mu vadí, že „mu stíníme“. Ano. Přesně. Stíním. Svým životem, svým klidem, svou snahou nebýt permanentně pozorovaná.
Celé to mě naučilo jednu věc: soukromí není samozřejmost. Je to projekt. Investice. Strategie. A hlavně osobní odpovědnost. Pokud ho nechceš, ostatní ti ho rádi seberou. Ne ze zla. Ze zvyku. Ze zvědavosti. Z pocitu, že všechno kolem je tak trochu veřejné.
Postavili hřiště. Já postavila hranice. Oni mají skluzavku. Já mám stromy. Oni mají výhled. Já mám klid.
A poprvé v životě jsem pochopila, že nejdůležitější stavba na pozemku není dům. Je to zeď mezi tebou a světem, který má až příliš velkou potřebu koukat ti do života. A ideálně by měla být zelená, vysoká a neprůhledná.
