Článek
Přiznávám to bez studu: občas předstírám orgasmus. Ne proto, že bych byla frigidní. Ne proto, že bych sex neměla ráda. Ale proto, že jsem unavená z role sexuální terapeutky na plný úvazek.
Sex by měl být radost. Pro oba. Jenže realita často vypadá jinak. Muži vyrostli na představě, že ženský orgasmus je potvrzení jejich výkonu. Zlatá medaile. Potlesk vestoje. A když nepřijde? Ticho, zmatek, zraněné ego.
Zažila jsem to víckrát, než bych chtěla. Když jsem byla upřímná a řekla, že jsem se neudělala, přišla lavina otázek. „Co jsem udělal špatně?“ „To se ti to nelíbilo?“ „S bývalým to bylo lepší?“ Najednou jsem nebyla žena se svým tělem, ale hodnotící komise jeho schopností.
A mně se prostě někdy nechce.
Nechce se mi vysvětlovat, že moje tělo potřebuje čas. Že nestačí tři minuty snahy a sebevědomý úsměv. Že vzrušení není tlačítko, které se zapne výkonem. Že orgasmus není automatická reakce na to, že se někdo snaží.
Někdy jsem plná práce, stresu, myšlenek. Někdy si to užívám, ale vím, že vrchol nepřijde. A v tu chvíli stojím před rozhodnutím: být znovu ta, která edukuje, nebo to prostě urychlit a jít spát.
Ano, je to pohodlnost. Ale je to i obrana.
Když jsem byla mladší, měla jsem pocit, že musím být upřímná za každou cenu. Říkala jsem si, že autentický vztah unese pravdu. Jenže pravda často znamenala hodiny debat, dotčené ticho nebo přehnané „tak co mám dělat jinak?“ pronesené tónem, který víc obviňoval než naslouchal.
Tak jsem se naučila hrát. Trochu hlasitější dech. Pevnější sevření. Správné načasování. Není to Oscarový výkon, ale stačí. On je spokojený, já mám klid.
Paradox? Když předstírám, chráním nejen jeho ego, ale i sebe. Chrání mě to před tím, abych zase musela nést zodpovědnost za jeho pocit selhání.
Neznamená to, že rezignuji na vlastní potěšení. S partnerem, který je otevřený a opravdu poslouchá, nepředstírám nic. Tam si můžu dovolit říct: teď pomaleji, teď jinak, teď víc. Ale takových mužů je méně, než bych si přála.
Společnost nám říká, že máme být sexuálně osvobozené, hlasité, náročné. Ale když opravdu řekneme, co potřebujeme, často narazíme na křehkost, která se tváří jako sebevědomí.
Předstírání je někdy zkratka. Ne ideální, ne hrdinská. Ale lidská.
A víte, co je nejvíc ironické? Muži si často myslí, že ženský orgasmus je jen o jejich technice. Jenže je to o bezpečí, o důvěře, o uvolnění. O tom, že nemusím řešit, jestli se druhý zhroutí, když se to „nepovede“.
Když předstírám, není to vždy proto, že by byl špatný milenec. Někdy je to proto, že mezi námi chybí prostor pro nedokonalost. Pro větu: dneska to prostě nepřišlo, a je to v pořádku.
Možná bych měla být odvážnější. Možná bych měla pokaždé trvat na své pravdě. Ale realita vztahů není černobílá. Někdy volím energii, kterou chci investovat. A někdy ji investovat nechci.
Nejsem hrdá na každé předstírání. Ale ani se za něj nestydím. Je to symptom něčeho většího – kultury, která dělá z ženského těla potvrzení mužské hodnoty.
Přiznávám: občas zahraju divadlo. Ne proto, že bych byla slabá. Ale proto, že už nechci vychovávat další ego. Chci partnera, ne projekt. A dokud ho mám, budu si vybírat bitvy, které stojí za to bojovat – i v posteli.
