Článek
Vyrostla jsem v přesvědčení, že když budu pracovat poctivě, systém se o mě jednou postará. Že když nepůjdu na zkrácený úvazek, když nebudu „natahovat ruku“, když si odmakám přesčasy a budu odvádět daně bez kličkování, jednou se mi to vrátí. Tohle byla tichá společenská dohoda: pracovitost se vyplácí.
Dnes, když se dívám na výměr důchodu, mám pocit, že jsem naletěla.
Ne, nejde o to, že bych čekala luxus. Nečekala jsem plavby kolem světa ani kabelky od návrhářů. Čekala jsem obyčejnou spravedlnost. Že rozdíl mezi někým, kdo pracoval čtyřicet let naplno, a někým, kdo pracoval výrazně méně nebo optimalizoval své příjmy, bude znatelný. Jenže ten rozdíl je často směšně malý.
Systém je nastavený solidárně. To zní vznešeně. Solidarita je krásné slovo. Jenže solidarita má i druhou tvář: nivelizaci. Čím víc vyděláváte, tím menší procento z vašich odvodů se vám reálně vrátí. Čím víc se snažíte, tím víc dotujete ostatní. A čím víc věříte pravidlům, tím víc můžete být zklamaná.
Řekla bych to natvrdo: pracovitost je v důchodovém systému trestaná relativně víc než průměrnost.
Když jsem byla mladší, poslouchala jsem řeči o tom, že kdo nepracuje, nebude mít. Realita je mnohem složitější. Důchodový výpočet má redukční hranice, které stírají rozdíly mezi příjmy. Vysoké odvody nad určitou hranici už nehrají takovou roli. Výsledek? Žena, která celý život pracovala za nadprůměrnou mzdu, může mít jen o něco vyšší důchod než ta, která se pohybovala kolem průměru.
A teď přidejme další rozměr – ženy.
Mnohé z nás mají kariéru přerušovanou mateřstvím, péčí o děti nebo rodiče. I když se do práce vrátíme, často doháníme výpadky. Některé z nás pracují víc, berou si odpovědnost, snaží se „dokázat“, že na to máme. Jenže systém nás stejně zařadí do tabulek, kde se lidské příběhy smrsknou na čísla.
Znám ženy, které pracovaly bez přestávky, nikdy nebyly na podpoře, nikdy nečerpaly dávky. A přesto jejich důchod není dramaticky vyšší než u těch, které pracovaly kratší dobu. To není útok na kohokoli. To je otázka: proč je rozdíl tak malý?
Solidární systém má chránit slabé. S tím souhlasím. Ale má zároveň potlačovat motivaci být nadprůměrně aktivní? Má vysílat signál, že nad určitou hranici už nemá smysl se snažit? Pokud ano, pak si přiznejme, že jsme si roky vyprávěly pohádku o zásluhovosti.
Největší paradox je psychologický. Nejde jen o peníze. Jde o pocit férovosti. Když celý život slyšíte, že máte být odpovědná, soběstačná, že nemáte zatěžovat systém, a pak zjistíte, že systém vaše nadstandardní úsilí téměř nerozlišuje, něco ve vás praskne.
Možná jsem naivní. Možná jsem měla víc investovat, víc diverzifikovat, víc myslet na vlastní rezervy. Ale proč mi to nikdo neřekl jasně? Proč mi škola, zaměstnavatelé i stát opakovali mantru o jistotě důchodu, když realita je tak relativní?
Kontroverzní otázka zní: není současný model spíš politickým kompromisem než spravedlivým systémem? Udržuje sociální smír, ale za cenu toho, že ti nejpracovitější dostávají relativně méně, než by odpovídalo jejich přínosu.
Jako žena, která věřila v jednoduchou rovnici práce = jistota, dnes cítím rozpor. Nechci bourat solidaritu. Nechci, aby někdo končil v chudobě. Ale chci, aby se otevřeně řeklo, že zásluhovost má své limity a že samotná pracovitost nestačí.
Pokud mám dát radu mladším ženám, pak zní nepohodlně: nespoléhejte jen na stát. Pracujte, ale zároveň budujte vlastní finanční polštář. Protože důchodový systém není odměnou za dřinu. Je to kompromis mezi spravedlností a politikou. A v tom kompromisu se individuální příběh často ztratí.
Možná je čas přestat si lhát, že pracovitost sama o sobě stačí. Nestačí. A čím dřív si to přiznáme, tím méně nás to jednou zabolí.
