Článek
Když mi přišla pozvánka na sraz důchodců z našeho města, byla jsem upřímně nadšená. Už roky žiju sama, kamarádky postupně ubývají, každý má svoje zdravotní potíže, svoje starosti. A najednou možnost vidět lidi, se kterými jsem vyrůstala, pracovala, smála se.
Říkala jsem si, že to bude hezké. Že se obléknu, nalíčím, udělám si hezký účes. Aspoň na chvíli se nebudu cítit jako „ta stará paní z bytu číslo 12“, ale jako žena, která má za sebou celý život.
Vybrala jsem si šaty. Možná trochu odvážnější, než bych normálně nosila, ale připadala jsem si v nich hezky. Dokonce jsem si koupila nové boty, malý podpatek. Doma jsem se na sebe dívala do zrcadla a řekla si: ještě to není tak zlé, pořád nejsi jen babička.
Sraz se konal v kulturním domě. Hudba, stoly, káva, zákusky. Když jsem vešla dovnitř, uviděla jsem spoustu známých tváří. Některé jsem nepoznala, jiné jsem poznala hned. Vlasy šedivé, břicha větší, pohyby pomalejší. Ale v očích pořád ti stejní lidé.
Sedla jsem si ke stolu, objednala kávu, povídali jsme si. Všechno bylo příjemné. Smáli jsme se historkám z práce, ze školy, z mládí. Připadala jsem si skoro mladá.
A pak přišla chvíle, kdy se začalo tančit.
Hudba z osmdesátých let, naše písničky. Někdo mě vyzval, tak jsem vstala. Trochu mě bolely kolena, ale říkala jsem si, že to zvládnu. Přece se nenechám sedět jen proto, že mi je přes sedmdesát.
Roztočili jsme se na parketu. Smála jsem se. A v tom jsem ucítila něco divného.
Takový zvláštní pocit. Chlad. Průvan.
A pak jsem slyšela smích.
Nejdřív jsem si myslela, že se smějí něčemu jinému. Ale smích sílil. Někdo si zakryl pusu. Někdo si ukazoval. Někdo dokonce vytáhl mobil.
A pak mi to došlo.
Moje šaty se vzadu rozjely. Zip povolil. A já tam stála v podprsence a spodním prádle. Uprostřed sálu. Na parketu. Pod světly.
Nevěděla jsem, co dělat dřív. Jestli se otočit, jestli si sednout, jestli utéct. Snažila jsem se zakrýt rukama, ale bylo pozdě. Všichni to viděli.
Někteří se smáli.
Někteří dělali, že nic.
Někteří si šeptali.
Kamarádka mě rychle odtáhla ke stolu a přehodila přes mě svetr. Seděla jsem tam rudá, třásly se mi ruce, měla jsem slzy v očích. Cítila jsem se nahá. Ne fyzicky, ale lidsky.
Celý život jsem se snažila být slušná. Nenápadná. Nepoutat pozornost. A teď jsem byla hlavní atrakcí večera.
Slyšela jsem poznámky.
„No tak, aspoň jsme se pobavili.“
„Na svůj věk má ještě co ukázat.“
„Aspoň víme, že pod šaty pořád něco je.“
Smích. Vtipy. Trapné pohledy.
A já bych se nejradši propadla pod zem.
Odešla jsem dřív. Bez rozloučení. V kabátě zapnutém až ke krku, s pocitem, že už se tam nikdy nechci vrátit. Cestou domů jsem brečela v tramvaji. Zase potichu, jako už tolikrát v životě.
Ne kvůli šatům.
Ne kvůli spodnímu prádlu.
Ale kvůli tomu, že jsem si myslela, že jsem mezi svými. Že tam budu v bezpečí. Že se nebudu cítit směšně.
Místo toho jsem byla „ta, co se svlékla na parketu“.
Druhý den mi volala kamarádka, že se o tom mluví. Že prý kolují fotky. Že to někdo poslal do skupiny na internetu. Skupiny důchodců.
V sedmdesáti letech jsem se stala virální atrakcí.
Šla jsem na sraz důchodců.
Chtěla jsem se cítit hezky.
Chtěla jsem si připomenout, že pořád žiju.
A místo toho jsem si odnesla největší trapas života.
Od té doby už nikam nechodím. Pozvánky házím rovnou do šuplíku. Šaty zůstávají ve skříni. Boty s podpatkem jsem darovala vnučce.
Protože jsem pochopila jednu věc: stáří samo o sobě je dost těžké. A když se k tomu přidá veřejné ponížení, zůstane už jen stud a strach vyjít mezi lidi.
A nejhorší na tom je, že se mi pořád v hlavě vrací jedna myšlenka:
Kdybych zůstala doma u televize, nic z toho by se nestalo. A nebyla bych dneska jen ta babička… co se všem navždy zapsala do paměti jako vtip. Ne jako člověk.
