Článek
Už nejsem nejmladší, ale pořád ráda peču. Pro radost. Pro rodinu. Pro sousedy. Ten den jsem dělala bábovku, klasickou, mramorovou. Všechno bylo připravené, vajíčka, mouka, máslo… a pak jsem zjistila, že nemám cukr.
Jen trochu. Taková maličkost.
Říkala jsem si, že zajdu k sousedce Marušce. Bydlí hned vedle, známe se třicet let, půjčovaly jsme si už všechno možné – sůl, kafe, vajíčka, dokonce i peníze na poštu. Vzala jsem hrníček, oblékla pantofle, zástěru jsem si ani nesundala. Vždyť jdu jen na minutku.
Zaklepala jsem. Nikdo. Znovu. Ticho. Pak jsem uslyšela hlasy. Smích. A něco, co rozhodně nebylo televize.
Dveře byly pootevřené.
A tady přichází ten moment, který bych nejradši vymazala z paměti.
Vešla jsem dovnitř.
A uviděla jsem Marušku… v objetí s mým zetěm.
Ano. Manželem mojí dcery.
Na gauči. Polonazí. Překvapení úplně stejně jako já.
Stáli jsme tam tři. Já s hrníčkem v ruce. Oni s provinilým výrazem a dekou, kterou se snažili rychle přikrýt.
„Panebože…“ vyšlo ze mě.
A pak už jsem neřekla nic. Otočila jsem se a odešla.
Domů jsem došla jako ve snu. Bábovka zůstala nedodělaná, trouba vypnutá, ruce se mi třásly. Nevěděla jsem, jestli brečet, nebo křičet. Hlavou mi běželo jen jediné: mám to říct dceři?
Ještě ten večer zazvonil telefon.
Maruška.
Brečela. Prosila. Že to byla chyba. Že to trvá jen chvilku. Že dcera nic netuší. Že jí zničím rodinu. Že jsem stará a měla bych to pochopit.
Starý člověk má prý mlčet.
Jenže já nemohla. Nešlo to. Druhý den jsem všechno řekla dceři. Slovo od slova. Bez přikrášlení. Bez lhaní.
A tím začalo peklo.
Dcera křičela. Zeť zapíral. Pak se přiznal. Maruška se zavřela doma. V domě se začalo šeptat. Lidi se ptali. Někdo něco viděl. Někdo něco slyšel. Najednou to věděli všichni.
A hádejte, kdo byl nakonec ten „problém“?
Já.
Protože jsem to „vytáhla“.
Protože jsem to „řekla“.
Protože jsem „nemusela strkat nos, kam nemám“.
Maruška mě přestala zdravit. Zeť se mi vyhýbal. Dcera se rozvádí. Vnučka pláče. A sousedi si šeptají na chodbě, když jdu kolem.
Z obyčejné babičky, co si šla pro cukr, jsem se stala spouštěčem rodinné katastrofy.
Ne proto, že bych něco udělala.
Ale proto, že jsem něco viděla.
Dodnes slyším tu větu od jedné sousedky:
„Kdybys tam tehdy nešla, bylo by všechno v klidu.“
Ano. Možná by bylo. Oni by dál lhali. Dcera by dál žila v iluzi. Maruška by mi dál chodila na kafe. A já bych pekla bábovky a nic netušila.
Ale pravda by tam stejně byla. Jen schovaná pod dekou.
Šla jsem si jen půjčit cukr.
Vrátila jsem se s ostudou, rozbitou rodinou a pocitem, že jsem nechtěně otevřela dveře, které už nešlo zavřít.
A od té doby vím jednu věc: někdy stačí obyčejná bábovka, aby se rozpadly celé životy. A člověk zjistí, že nejhorší nehody se nestávají na silnici. Ale na chodbě mezi dvěma byty. V pantoflích. S hrníčkem v ruce.
