Článek
Soused vysává umělý trávník a já plánuju džungli, aby mi nekoukal do ložnice. Kdyby mi to někdo řekl před pěti lety, myslela bych si, že popisuje nějakou absurdní divadelní hru. Jenže tohle je můj skutečný život. A bohužel bez přestávky a potlesku na konci.
Když jsem se stěhovala do domu na okraji města, měla jsem romantickou představu. Klid, zeleň, ptáci, kafe na terase, otevřené okno do ložnice a pocit, že konečně nikdo nevidí, jak vypadám ráno bez make-upu a s vlasy ve stavu „lesní duch po bouřce“. Realita mě doběhla asi po týdnu, kdy jsem poprvé zahlédla souseda.
Stál na své zahradě, v teplákách, s obrovským průmyslovým vysavačem a luxoval… umělý trávník. Ano. Plastovou trávu. Falešnou přírodu. Vysával něco, co nikdy nevidělo hlínu, vodu ani hmyz. A tvářil se u toho smrtelně vážně, jako kdyby zachraňoval planetu.
Nejdřív mi to přišlo legrační. Pak znepokojivé. A nakonec jsem si všimla, že ten vysavač míří podezřele často směrem k plotu. A že soused se při luxování zvláštně často dívá nahoru. Směrem k mému oknu. Do ložnice.
Od té doby jsem začala žít v podivném psychologickém thrilleru, kde hlavní roli hraje muž posedlý plastem a já, žena, která se bojí převlékat ve vlastním domě. Vždycky když roztáhnu závěsy, on je tam. Vždycky když otevřu okno, slyším bzučení vysavače. Nikdy jsem ho neviděla zalévat. Nikdy jsem ho neviděla sázet. Jen luxovat. A dívat se.
Zatímco on má zahradu jak z katalogu „Sterilní peklo pro pokročilé“, já jsem pravý opak. Miluju stromy, keře, květiny, všechno, co roste, leze, šustí a občas umře. Pro mě je zahrada živý organismus. Pro něj je to plastová podlaha v IKEA oddělení.
Rozhodla jsem se, že se bránit budu po svém. Ne stížnostmi, ne hádkami, ne cedulemi typu „Nekoukejte mi do ložnice, úchyle“. Já si vybuduju džungli.
Začalo to nevinně. Jeden bambus. Pak dva. Pak tři keře. Pak popínavé rostliny. Pak stromek. Teď mám na zahradě takovou vegetaci, že kdybych tam vypustila opici, bude se cítit jako doma. Souseda už skoro nevidím. On mě ale vidí pořád méně. A to ho evidentně znervózňuje.
Jednou jsem ho slyšela, jak si u plotu stěžuje manželce: „Ona mi tam dělá prales.“ Řekl to tónem, jako kdybych pěstovala marihuanu nebo skrývala ilegální uprchlíky. Ne, já si jen chráním duševní zdraví listím.
Největší ironie? On se bojí hmyzu. Má umělý trávník, protože „nesnáší brouky“. Já mám džungli, protože nesnáším jeho pohled. Takže zatímco on bojuje s imaginárními mravenci, já bojuju s reálným sousedem.
Začala jsem si uvědomovat, jak strašně moc lidí má potřebu kontrolovat prostor kolem sebe. Vidět, slyšet, vědět, co dělají ostatní. Jakoby cizí život byl veřejná reality show a plot jen symbolická čára. Jakoby soukromí bylo drzost.
Soused si myslí, že když má přímý výhled, má i právo. Já si myslím, že když mám okno, mám právo být nahá, blbá, unavená a existovat bez publika. A že vysávání plastové trávy je možná ten nejpřesnější obraz moderní společnosti: hodně hluku, žádný život.
Teď plánuju další fázi. Větší stromy. Hustší keře. Možná malý rybníček. Možná liány. Možná časem vůbec neuvidím jeho dům. A on neuvidí mě. Ideální stav.
Někdo si buduje ploty z betonu. Já si buduju plot z listí. Zelenou zeď mezi mnou a světem, který má až příliš velký zájem o cizí okna. Moje džungle není o estetice. Je to obranný mechanismus. Psychická hygiena. Ekologická terapie.
A zatímco on dál luxuje plast, já sleduju, jak mi roste skutečný život. Ptáci. Včely. Stín. Šustění. Soukromí. A pocit, že možná nejsem divná já.
Možná je divný svět, kde lidé raději vysávají falešnou trávu, než aby nechali druhé dýchat ve vlastním prostoru. A kde žena musí pěstovat prales, aby mohla v klidu spát ve své ložnici.
