Článek
Začalo to nenápadně. Jednou mi projela hlavou myšlenka: Co když? Co když si s někým píše víc, než by měl? Co když má něco, o čem nevím? Co když jsem jediná, kdo věří, že jsme v bezpečí?
Nejsem hysterka. Nejsem typ, co by dělala scény. Naopak. Navenek působím vyrovnaně. Usměju se, když mu pípne zpráva. Neptám se, kdo to byl. Důvěra je přece základ.
Jenže pak přijde večer. On si jde vyčistit zuby. Telefon zůstane na stole. Displej potemní. A já cítím to známé napětí v žaludku.
Stačí pár vteřin. Jen rychlý pohled. Pro jistotu.
Poprvé jsem si to omluvila tím, že jsme si přece „neměli co tajit“. Zná můj kód, já znám jeho. Je to prý znak blízkosti. Jenže rozdíl mezi sdílením a špehováním je tenký. A já ho překročila.
Projíždím zprávy, jména, emoji. Sleduji, jestli nějaká konverzace nemá příliš mnoho srdíček, příliš pozdní hodiny, příliš dlouhé odstavce. Hledám důkaz. Nebo spíš uklidnění.
Když nic nenajdu, na chvíli se mi uleví. Vidíš? Jsi paranoidní. Miluje tě. Můžeš být v klidu.
Jenže klid vydrží jen do další notifikace.
Říkám si, že to dělám z lásky. Že chráním to, co máme. Že je lepší vědět dřív než později. Že prevence bolí méně než zrada. Zní to logicky. Zní to skoro zodpovědně.
Ale někde hluboko vím, že pravda je jiná.
Nekontroluji jeho telefon proto, že mu nevěřím. Kontroluji ho proto, že nevěřím sobě. Nevím, jestli bych unesla, kdyby si vybral jinou. Nevím, jestli jsem dost zajímavá, dost přitažlivá, dost.
Je zvláštní, jak rychle se z lásky stane dohled. Jak snadno si člověk ospravedlní překročení hranice, když se bojí ztráty.
Někdy při tom cítím stud. Slyším sama sebe, jak bych kamarádce řekla: „Když mu nevěříš, tak s ním nebuď.“ A přesto večer znovu odemykám obrazovku.
Nejhorší je, že i kdybych něco našla, vlastně nevím, co bych udělala. Křičela? Odpustila? Odešla? Možná si tu kontrolu udržuji právě proto, že nic nenacházím. Je to droga bez následků. Adrenalin bez exploze.
Jenže následky jsou tiché.
Když mi pak položí ruku kolem pasu a řekne, že mě miluje, bodne mě u srdce. On nic netuší. Dívá se na mě s důvěrou. A já vím, že jsem mu ji potají narušila.
Začala jsem si všímat, že nejde jen o telefon. Jde o potřebu mít přehled. O potřebě mít situaci pod kontrolou. Protože láska je děsivá. Dáváte někomu moc vás zranit. A já tu moc chci aspoň trochu vyvážit.
Technologie nám to usnadňují. Všechno je na dosah. Stačí gesto prstem. Žádné zamčené šuplíky, žádné dopisy schované v kapse saka. Jen displej, který svítí do tmy.
Možná bych byla klidnější, kdybych nikdy nezačala. Protože jakmile jednou ochutnáte možnost kontroly, těžko se jí vzdává.
Největší paradox? Čím víc kontroluji, tím méně se cítím bezpečně. Protože vím, že vztah postavený na tajném dohledu není pevný. Je křehký.
Nejsem pyšná na to, že mu lezu do telefonu. Ale ani si už nechci lhát, že je to romantické gesto péče. Je to strach převlečený za lásku.
A možná skutečná odvaha nebude v tom najít v jeho mobilu pravdu. Ale položit ho zpět na stůl a naučit se žít s tím, že jistota nikdy nebude stoprocentní.
Milovat znamená riskovat. A já se teprve učím, že kontrola není totéž co bezpečí.
