Článek
Kdybych měla popsat ideálního partnera pro život, znělo by to rozumně. Stabilní, laskavý, spolehlivý. Muž, který si rozumí s mojí rodinou, plánuje budoucnost a ví, co chce. Takového bych bez váhání představila své matce.
Jenže když jde o přitažlivost, moje tělo má jiný vkus než můj rozum.
Vzrušují mě muži, kteří mají v očích jiskru průšvihu. Ti, o kterých víte, že s nimi bude noc intenzivní, ale ráno možná komplikované. Muži, kteří nepůsobí jako jistota, ale jako dobrodružství.
A právě to je ten problém.
Moje matka by v nich viděla varovné signály. Nestabilitu. Ego. Riziko zlomeného srdce. A měla by pravdu. Jenže když se na mě takový muž podívá, logika jde stranou.
Je to energie. Sebejistota, která hraničí s drzostí. Způsob, jakým si vezme prostor v místnosti. Jak mluví, jak se směje, jak se mě dotkne – bez nejistoty, bez opatrnosti.
Cítím se vedle nich jinak. Méně kontrolovaná. Více spontánní.
Neznamená to, že chci chaos. Jen mě přitahuje intenzita. Muži, kteří nejsou uhlazení, ale opravdoví. Někdy až příliš.
Párkrát jsem si zkusila jít proti tomu. Randila jsem s „bezpečnou volbou“. Byl milý, pozorný, plánoval dopředu. Věděla jsem, že by si s mojí rodinou rozuměl. A přesto jsem při polibku necítila to napětí, které mě rozechvívá.
S těmi druhými to bývá obráceně. Jiskra je okamžitá. Chemie téměř hmatatelná. Jenže zároveň cítím, že bych ho domů přivedla s omluvným úsměvem a větou: „Je trochu jiný.“
Možná je to ve mně. Možná mě přitahují muži, kteří zrcadlí část mojí osobnosti, kterou běžně skrývám. Tu odvážnější, drzejší, méně přizpůsobivou.
S nimi si dovolím víc. Smát se hlasitěji. Tančit déle. Riskovat.
Ale také víc pochybuji.
Vím, že vztah postavený jen na vášni dlouho nevydrží. Že charisma není totéž co charakter. A že intenzita může být vyčerpávající.
Přesto, když se objeví někdo „nevhodný“, cítím to okamžitě. A část mě se ptá: Proč bych měla chtít jen to, co je bezpečné?
Možná jsem dlouho žila podle očekávání. Byla jsem rozumná, zodpovědná, předvídatelná. A právě proto mě fascinuje někdo, kdo takový není.
To neznamená, že chci zničit svůj život kvůli vzrušení. Znamená to jen, že si přiznávám, co mě přitahuje.
Učím se rozlišovat mezi tím, co mě vzruší na první pohled, a tím, co mě dlouhodobě naplní. Ne vždy se to překrývá.
Vzrušují mě muži, které bych své matce nikdy nepředstavila. Ale to neznamená, že s nimi musím stavět budoucnost. Někdy je přitažlivost jen připomínkou, že v nás existuje touha po něčem divočejším, než si běžně dovolíme.
A možná největší dospělost spočívá v tom, že si to přiznáme – aniž bychom se za to soudily.
