Článek
Když mi vypráví o kolegyni, která mu nosí kávu nebo s ním tráví hodiny na poradách, usměju se. Řeknu něco lehce ironického, ale uvnitř jsem klidná. Vím, že je to současnost, která teprve může něco znamenat.
Ale když zmíní ji, jeho bývalou, sevře se mi žaludek.
Je to iracionální. Už spolu nejsou. Už si nepíšou. Už ji nemiluje. Aspoň to říká. A přesto mám pocit, že s ní soupeřím víc než s jakoukoli ženou kolem něj.
Protože ona ho znala jinak.
Znala ho předtím, než jsem přišla já. Znala jeho začátky, jeho sny, jeho mladší verzi. Byla u momentů, které už nikdy nezažiju. A to mě pálí víc než představa flirtu u kávovaru.
Fotky z dovolených, které ještě nesmazal. Historky, které začínají větou: „Když jsme byli tehdy v…“ A já tam nejsem. Nejsem součástí té kapitoly. A nikdy nebudu.
Žárlím na jejich minulost.
Na to, že s ní prožil první společné bydlení. První velkou hádku. Možná i první opravdové zlomené srdce. Ta zkušenost ho formovala. A já mám pocit, že soupeřím s idealizovanou verzí jejich příběhu.
Nejhorší je, že ona už nic dělat nemusí. Stačí, že existuje v jeho vzpomínkách.
Kolegyně je hrozba teoretická. Bývalá je hrozba historická. A historie má zvláštní sílu. Člověk ji dokáže zjemnit, upravit, vyretušovat ostré hrany.
Občas se přistihnu, že si ji představuju. Jak vypadá. Jestli byla hezčí. Chytřejší. Divočejší v posteli. Jestli se smála víc než já. Jestli ho znala líp.
A pak se za ty myšlenky nenávidím.
Protože vím, že tím zraňuju sama sebe. On mi nedává důvod pochybovat. Je otevřený, mluví se mnou o všem. Přesto cítím bodnutí pokaždé, když se její jméno mihne mezi námi.
Jednou jsem mu vyčetla, že o ní mluví příliš často. Podíval se na mě překvapeně. „Vždyť je to minulost,“ řekl. A měl pravdu.
Jenže pro mě ta minulost není uzavřená složka. Je to stín, který občas dopadne na naši přítomnost.
Možná žárlím proto, že s ní měl čas být jiný. Bez zkušeností, bez zranění, bez opatrnosti. Se mnou už je dospělejší, klidnější. A já někdy toužím poznat i tu jeho neuhlazenou verzi, kterou zažila ona.
Je zvláštní žárlit na někoho, kdo už nehraje aktivní roli. Ale city nejsou logické.
Uvědomila jsem si, že za mojí žárlivostí není ona. Jsem to já. Moje nejistota. Strach, že budu jen další kapitola, která jednou skončí. Strach, že ji s odstupem času bude vzpomínat něžněji než mě.
Začala jsem o tom mluvit otevřeněji. Ne obviňovat, ale přiznat: „Bolí mě to.“ A zjistila jsem, že sdílená nejistota je méně děsivá než ta tichá.
Jeho bývalá nezmizí. Bude vždy součástí jeho příběhu. Stejně jako moji bývalí jsou součástí mého. Rozdíl je v tom, že já si své ex tolik neidealizuji. Možná proto mě překvapuje, když to dělá on – nebo si to aspoň myslím.
Učím se přijmout, že láska nezačíná v prázdnu. Každý z nás přichází s historií. S jizvami. Se vzpomínkami.
Kolegyně může odejít z práce. Ale minulost nikdo nepropustí.
Žárlím na jeho bývalou víc než na jeho kolegyni. A není to proto, že by mu ji chtěla přebrat. Je to proto, že se bojím, že část jeho srdce bude vždy patřit době, kdy jsem ještě nebyla na scéně.
A možná je na čase přestat bojovat s minulostí – a začít víc věřit tomu, že si vybral mě. Teď.
