Článek
Když mi řekl, že „bych mohla trochu zhubnout“, neusmála jsem se. Neudělala jsem scénu. Jen jsem si tu větu uložila. Do šuplíku s názvem Až jednou.
Tenkrát jsem měla pár kilo navíc. Nic dramatického. Ale dost na to, aby si dovolil poznámku, která mě pálila ještě měsíce. Rozešli jsme se z jiných důvodů – oficiálně. Neoficiálně ve mně zůstalo něco nedořešeného.
Vztek.
A ten je zatraceně silný motivátor.
Začala jsem běhat. Ne proto, že bych milovala pohyb. Běhala jsem, protože jsem si při každém kroku představovala jeho výraz, až mě uvidí. Vyřadila jsem sladké, večerní víno, noční přejídání. Každé kilo dole bylo malé vítězství.
Lidé mi říkali, že zářím. Že mi to sluší. Že jsem jiná. A já věděla, že jsem. Byla jsem tvrdší. Soustředěnější. Hladová – nejen po jídle, ale po uznání.
Když jsem ho potkala po půl roce, nadechl se. A to mi stačilo. Ten pohled – směs překvapení a lítosti – byl přesně ten moment, pro který jsem dřela.
Jenže tím to neskončilo.
Najednou mě začali oslovovat muži, kteří si mě dřív sotva všimli. Zprávy na sociálních sítích. Pozvání na kávu. Komplimenty, které přicházely bez vyžádání. Jako by se svět rozhodl, že jsem teď „hodna pozornosti“.
Bylo to opojné. Přiznávám bez studu. Po letech, kdy jsem si připadala průměrná, jsem byla středem zájmu. Šaty mi seděly jinak. Chůze byla jistější. V zrcadle jsem viděla někoho, kdo má kontrolu.
Jenže s každým dalším pohledem jsem si začala klást otázku: Chtějí mě, nebo moje menší číslo na váze?
Zhubla jsem. Ale nezměnila jsem svou inteligenci, humor ani citlivost. To všechno jsem měla i předtím. Jen to najednou někdo chtěl objevovat.
Nejvíc mě zasáhlo, když mi jeden muž řekl: „Vždycky jsi byla hezká, ale teď jsi fakt sexy.“ Vždycky. Tak proč jsi mě tehdy neviděl?
Pomsta je sladká. Ale je krátká.
Zpočátku jsem si užívala, že si vybírám. Že odmítám. Že mám navrch. Jenže po čase jsem si uvědomila, že jsem vlastně jen přesunula svou hodnotu z jednoho místa na druhé. Dřív jsem ji hledala u něj. Teď ji hledám v počtu obdivných pohledů.
To není svoboda. To je jen jiný druh závislosti.
Ano, cítím se lépe ve svém těle. Mám víc energie. Víc sebevědomí. Ale to skutečné sebevědomí nepřišlo s posledním shozeným kilem. Přišlo ve chvíli, kdy jsem si přiznala, proč jsem to celé začala.
Nešlo o zdraví. Nešlo o lásku k sobě. Šlo o to dokázat, že jsem dost. Že jsem hodná touhy. Že se mýlil.
A možná se mýlil. Možná teď lituje. Ale důležitější je, že já už nelituji sebe.
Zhubnout kvůli pomstě je upřímnější, než si myslíme. Spousta žen to udělá. Jen tomu říká jinak – nový začátek, práce na sobě, transformace. Někdy je ale pravda syrovější: chtěly jsme, aby nás někdo viděl.
Teď mě vidí všichni. A já si musím dávat pozor, abych se znovu neztratila v jejich očích.
Protože největší vítězství není to, že mě chtějí. Je to to, že už nepotřebuji, aby mě chtěl on.
