Článek
Zaujal mě článek o tom jak nelehké je být samoživitelkou v tomto státě.
Také jsem si prošla tímto obdobím. Nejenže stát nepomáhá, ale vše je nastaveno spíš proti samoživitelkám.
Moje děti jsou už dospělé. Starala jsem se jsem se o ně sama.
Když se ze mě stala samoživitelka bylo staršímu synovi 10 let, mladšímu 8 let a jejich sestra se měla narodit za dva měsíce.
Tehdy jsem byla v domácnosti, i když jsem si přivydělávala různými brigádami a prací z domova. Měla jsem hodně práce i na velké zahradě, kde jsem pěstovala zeleninu, která nás živila po celý rok.
Jenomže v té době otec dětí zjistil, že se narodil pro něco jiného než je rodina.
Odešel od nás, odnesl si sebou i přístup ke společnému účtu a mě řekl ať sama ukážu co umím. Ale že ví, že bez něho nepřežijeme ni měsíc. Mýlil se. Potoky slz tekly proudem, ale věděla jsem , že musím fungovat pro svoje děti. Odmítala jsem se podřídit jeho podmínkám, že mu budu přesně vykazovat každý rohlík a on že bude následně poskytovat peníze na nákup. Pokud ovšem nazná, že výdaje jsou vysoké, peníze mi nedá.
Takže jsem začala jednat podle vlastní hlavy.
Musím říci, že jsem na své pouti samoživitelky potkala řadu úžasných lidí, před kterými hluboce smekám, protože bez nich bych to prostě asi neustála.
To je ale velice dlouhé povídání.
Jak se ale také říká, všechno je o lidech. A pokud zůstaneme u té pomoci os státu, tak nemohu nevzpomenout na pomoc pracovníku sociálního odboru v Jihlavě. V té době vcházel v platnost jakýsi zákon o výživném/nevím přesně o co se jednalo/. Vcházel, takže ještě neplatil. Paní ze sociálky navrhla, že si pozve otce a vysvětlí mu, že nám má dávat peníze o kterých ovšem budu rozhodovat jenom já.
To už jsem si zařídila vlastní účet a odvedla na něj všechny sociální dávky, protože byly pořízené mým jménem. Nikdy se ale žádný z počinů pohybu peněz směrem pouze ke mě a dětem neobešel bez pořádného „cirkusu“ který přijel otec dětí ztropit. Velké dusno bylo i když jsem si dovolila ze společného účtu odvést i vlastní mateřskou.
Zapracovala jsem na zahradě, vypěstovala mnoho zeleniny, aby vydržela na celý rok a já toho mohla kupovat co nejméně. Oblečení dětem jsem sama šila , nebo přešívala a hlavně na nejmladší dcerku jsem téměř všechno potřebné dostala právě od lidí o kterých jsem mluvila. Když bylo dcerce půl roku, našla jsem si práci uklízečky v místní mateřské škole.
Profesí jsem byla vychovatelka dospívající mládeže. Takže postupem času jsem začala v této školce pracovat jako vychovatelka a nakonec jsem si dodělala maturitu z předškolní pedagogiky a začala zde pracovat jako učitelka.
Ale ještě k té „sociálce“. Při absolvování stání u soudů jsem vždy cítila, že opravdu stojí na mojí straně a pomáhají mi. Já jsem rozhodně neměla peníze na nějakého právníka a tak jsem se musela vždy hájit sama. Paní sociálka tam seděla a občas lehce zvedla ruku na které držela palec.
Jednou, když mi pan soudce přidělil almužnu jako výživné na děti a otci ponechal pětinásobek životního minima, protože on dost vydělává a tak musí mít možnost po práci relaxovat. Zatímco já se mám jen snažit- V té době jsem pracovala v té školce, hrála v dalších volných chvílích s jednou kamarádkou pro další děti po školkách divadlu , to mě zaměstnávala pražská divadelní společnost, k tomu ještě uklízela. Pořád to ale v součtu s přiděleným směšným výživným nedosahovalo ani k našemu životnímu minimu a já měla docházet žádat o podporu. Tak jsem si postěžovala na rozhodnutí soudce, který ponechal otci pětinásobek životního minima a my že máme žádat ještě o podporu? Má stížnost byla na , podle mého soudu, porušení zákona o rodině o rovnosti životní úrovně a také na to, že soudce poškozuje také český stát, když my máme pobírat státní podporu. Bylo svoláno nové přelíčení a věci se pohnuly.
Jak jsem se později dozvěděla prospěla jsem touto stížností i jiným matkám v podobné situaci. Takže to mě potěšilo.
Jo ještě mi bylo doporučeno, že když chci mít víc peněz, tak ať si najdu dobře zajištěného muže. Na hledání nového tatínka mi už síly nezbývaly, A pak není už na světe nikdo komu bych tak bezvýhradně dokázala uvěřit, jako jsem to udělala s otce svých dětí.
Nevím jaká je situace nyní, ale tehdy i veškeré daňové úlevy byly pouze pro úplné rodiny.
Ale toto už všechno odnesl čas. Zvládla jsem to. Myslím zajistit děti.
Jsou ale šrámy na duších, hlavně mých dětí které asi už zůstanou napořád. Zrada táty možná bolí víc než jakákoli fyzická bolest.
Jejich otec zemřel, zase na mě bylo obstarat jeho věci poslední. Kvůli dětem jsem to podstoupila. Dokonce jsem dokázala odpustit mu vše co nám způsobil. Když umíral, tak jsme se to dozvěděli od jeho kamarádů doslova za pět minut dvanáct. Dcera byly malá, ale synům jsem to řekla a nabídla jim, že zajedeme do Brna do nemocnice se s ním rozloučit. Chtěli. A já věděla, že pokud jsem mu opravdu odpustila, tak se před něho musím postavit a povědět mu to. Byl už v umělém spánku, vzala jsem ho za ruku a řekla mu v duchu svoje odpuštění. Jemu začaly téct slzy.
Následovala nemalá komedie i kolem jeho pohřbu, ale to je zase jiný příběh.
No a teď jsem v důchodu. Má anabáze samoživitelky skončila. Přinesla mi mnohé, vzít si už pomalu nebo co, ale přinesla mi nemalá poučení a pochopení . A tak držím všechny palce které mám jiným samoživitelkám a vždy říkám, že vše jde zvládnout, když se chce. Protože i ve chvílích, kdy si už myslíte, že cesta končí, se nakonec nová objeví. Asi nejhorší bylo, když se jeden syn pokusil páchat sebevraždu. Pak jsem se dozvěděla, že rozhodujících bude následujících 48 hodin. A vy tam sedíte na nemocniční chodbě sami a není nikdo koho byste se mohli chytit za ruku abyste to ustáli.
Ještě. Nejsem ta Markéta, která je uvedená v registraci, ale její matka Jiřina. To ona byla to nenarozené dítě, když nás otec opustil.
