Článek
Po několika zprávách jsme se domluvili na schůzce. Znal jsem ji zatím jen z fotografií, takže jsem byl zvědavý, jaká bude ve skutečnosti.
Ten večer jsem na ni netrpělivě čekal v příjemné italské restauraci. Dorazila s mírným zpožděním, elegantně proklouzla mezi stoly a s úsměvem se usadila naproti mně. Než jsem ale stihl pořádně doříct pozdrav, položila mezi nás na stůl obří telefon. V tu chvíli mi to nepřišlo nijak zvláštní. Telefon má dneska u sebe přece každý.
Objednali jsme si pití a začali si povídat. Navázali jsme na pár témat, o kterých jsme si už psali, a všechno probíhalo docela přirozeně.
Pak jí telefon zavibroval. Podívala se na displej a bez jediného slova začala psát. Nechtěl jsem být neslušný, tak jsem počkal. Po chvíli ho odložila.
„Promiň,“ řekla.
„V pohodě,“ usmál jsem se.
Když nám přinesli jídlo, já se pustil do svých těstovin. Ona měla rizoto s krevetami, ale než se vůbec dotkla vidličky, vzala do ruky telefon a začala svůj talíř fotit. Nejdřív z jednoho úhlu, potom z druhého a nakonec ještě chvíli něco upravovala.
Došlo mi, že si chce jídlo nejspíš vyfotit na Instagram. Nechal jsem ji být a pokračoval ve svém.
Pak jí přišla další zpráva od kamarádky a krátce na ni odpověděla. Nic jsem neříkal, ostatně jsem také nečekal, že bude celý večer sedět s rukama v klíně.
O pár minut později se pousmála a podívala se na mě.
„Kamarádka se ptá, jaký jsi,“ řekla.
„A co jí píšeš?“
„Že zatím nevím.“
Usmál jsem se a pokračoval v jídle. Po chvíli jsem si všiml, že se v rizotu jen tak přehrabuje vidličkou. Pár soust snědla, ale většina zůstala na talíři. Nakonec ho odsunula stranou.
Podíval jsem se na něj a pak na ni. Najednou mi došlo, že to rizoto možná objednala hlavně kvůli té fotce.
Snažil jsem se to neřešit. Jenže na scénu znovu přišel telefon. Tentokrát už u něj zůstala déle. Něco četla, pousmála se a začala rychle odpovídat.
„Promiň, jen jí odpovím,“ řekla.
Přikývl jsem. „Jasně.“
Začínal jsem mít pocit, že se naše rande odehrává spíš mezi ní a její kamarádkou než mezi námi dvěma.
Ještě několikrát jsem navázal na naše předchozí povídání. Odpovídala mi, ale bylo znát, že její pozornost je někde jinde. Občas přikývla, aniž by zvedla oči od displeje.
V tu chvíli už jsem věděl, že tohle nebude večer, jaký jsem si představoval.
Pak se na mě po dlouhé době konečně podívala.
„Omluvíš mě? Půjdu si na chvíli něco vyřídit,“ řekla.
Jakmile zmizela z dohledu, spadla ze mě veškerá slušnost a mávl jsem na číšníka.
„Budu platit, ale jenom za sebe, prosím.“
Číšník bez slova přikývl a účet mi rozdělil. Pípl jsem kartu, hodil na sebe bundu a prostě odešel. Netuším, jak se tvářila, když se vrátila ke stolu a číšník jí položil před nos účtenku. Ale upřímně? Bylo mi to úplně jedno.
Když jsem tuhle historku o pár dní později vyprávěl kamarádům, názory se dost lišily. Jedni říkali, že jsem se zachoval jako srab. Prý jsem měl klidně odejít, ale předtím zaplatit celou útratu, protože „chlap má prostě platit vždycky“. Druzí naopak tvrdili, že jsem udělal dobře a nenechal ze sebe udělat sponzora pro cizí instagramový profil.
Tahle debata mi vrtá hlavou doteď, a proto by mě zajímal i váš názor.
