Článek
Bylo líné odpoledne, televize hučela do prázdna a u stolu vládla nuda jak v čekárně u doktora.
Karel píchal vidličkou do utopence, Standa bez brýlí mžoural do křížovky a Láďa si bubnoval prstem do stolu jako by čekal na znamení shůry.
Nikdo vlastně nevěděl, proč přišel.
A pak se to stalo.
Dveře se rozrazily a dovnitř vletěli dva mlaďoši. Mobil na stůl, sluchátka na uši, úsměv do kamery – a jelo to. Ruce, nohy, boky… všechno lítalo v rytmu, co slyšeli jen oni.
Láďa si ztěžka podepřel bradu:
„To jako fakt? Vlítnou do hospody, neřeknou ani ‚čau‘ a hned se kroutí jak žížaly.“
Karel jen zavrtěl hlavou:
„Já si za to dřív vysloužil pohlavek. A to jsem aspoň tancoval na Abbu.“
Standa zamžoural přes stůl:
„Co to, sakra je?“
Jeden z kluků, už na odchodu, jen mávnul: „Výzva.“
A byli pryč. Dveře za nimi zaklaply jak poklop od kanálu — a u stolu zůstalo ticho.
Výčepní Roman nehnul ani brvou a suše pronesl:
„Za chvili se budou natáčet i na hajzlu.“
U stolu zavládlo ticho. Až Aleš, co má vždycky po ruce nějakou hovadinu, se zaculil:
„Hele, a co kdybysme si dali taky nějakou výzvu?“
Roman se jen zamračil a bez většího zájmu pronesl:
„Tak si to střihněte.“
To stačilo.
Láďa se chytil jak ryba na návnadu. Najednou měl v očích jiskru, jako by právě zakládal taneční taneční spolek.
„Musí to mít téma! Žádnej volnej styl!“
Pilo se pivo, nálada stoupala – a Láďovo zapálení začalo být nakažlivé. Najednou to nevypadalo jako blbý nápad, ale jako plán na večer.
Jedno téma střídalo druhé.
„Cesta na záchod po čtyřech pivech“ vystřelil Láďa první.
„Když tě po obědě chytne křeč v autobusu“ vrazil tam Standa.
Karel zvedl prst: „Tanec, když ti volá manželka, že už je doma.“
A pak se ozval Míra. Doteď jen seděl opodál, ale tohle ho zaujalo. Zvedl hlavu a hlasem, který si dávno osvojil jako „ten vážný“, navrhl:
„Tanec na téma: někoho přetáhneš židlí, ale uděláš to ladně.“
Po jeho slovech se všichni na okamžik odmlčeli.
Aleš jen utrousil: ,,Míro, ty už máš pivo zakázaný.“
A jelo se dál, jako by nic. Jen Láďa si Míru chvíli podezíravě měřil, než vytáhl další téma.
Do toho vešel Ríša, zastavil se ve dveřích a sledoval rozjíždějící se rej.
„Pánové… trochu úrovně.“
Pak hodil hlavou směrem k výčepnímu:
„Co se tady děje?“
Výčepní jen rezignovaně mávl rukou, jako by to byl jeho každodenní kolotoč.
Ríša si povzdechl, sedl si ke svému stolu a dál nechápavě sledoval ten cirkus.
Aleš mával rukama jak větrník, Standa bojoval s neviditelným pavoukem, Láďa točil piruety, jako kdyby zapomněl, že je v hospodě. Míra pokyvoval hlavou a zkoušel pár pohybů, které vypadaly, jako když se někdo učí couvat. Karel si ruce radši nechal v kapsách a jen hýbal rameny.
Ríša se nakonec usmál a přidal se k nim.
Bylo jasné, že chce předvést tanec plný vášně a lehkosti — přesně tak, jak to umí jen Italové.
A ať už vše bylo jakkoliv nesourodé, bylo jasné, že tahle chvíle patří jen jim — a přesně takhle vypadal ten večer U spadlýho kaštanu.
