Článek
Jako děti kreslíme, píšeme a tančíme zcela spontánně. Jako děti jsme se nikoho neptali na názor. Tvořili jsme přirozeně a zaníceně, protože nás to naplňovalo a těšilo. Běželi jsme nadšeně se svými výtvory za každým, kdo se chtěl podívat. Prýštilo to z nás samo. Až do bodu, kdy se něco zlomilo a my jsme s tím přestali. Začali jsme si myslet, že naše umění jaksi už není dost dobré. Přestali jsme ho ukazovat a začali se stydět. Možná si dodnes racionalizujeme „proč na to nemáme“, proč jsou důležitější jiné věci.
Odkud se to bere a jak se navrátit ke své autenticitě a radosti? Jak zase tvořit?
Psst… píšu román
Když jsem byla malá, kreslila jsem pořád komiksy. Byly jichtuny. O princeznách, honičkách a únosech. Rovněž jsem četla už od pěti let, odkdy mě to naučila máma, a to neustále. Sešrotovala jsem všechno z babičiny knihovny, všechno, co mi přišlo pod ruce. Samozřejmě se návazně na to ve mně zrodila někdy ve dvanácti velkolepá myšlenka, že napíšu knihu. Byla jsem z toho v rauši. A tak jsem si s důležitým výrazem zasedla za dědův psací stroj. A psala jsem několik dní.
V mé představě byl můj román dokonalý – příběh vášnivé lásky sester a mladého muže, jenž si jednu z nich vezme za ženu. Měla jsem promyšlenou zápletku, dům i zemi, kde se to odehrávalo, jména… všechno vypadalo nadějně. Dědeček mi loupal a krájel jablíčka a nosil mi je úctyhodně v pravidelných intervalech do pokoje, kde jsem třískala s vervou do stroje a naznačoval u toho babičce a všem návštěvníkům se vztyčeným prstem na ústech, ať mě neruší. „Ticho, malá píše.“ Ideální podmínky pro tvorbu. Až do toho osudného momentu, kdy jsem se zastavila a začala jsem po sobě ta modrá strojní písmenka číst.
Dodnes si pamatuji tu hrůzu, která se mě postupně zmocňovala, když jsem obracela stránku po stránce. Hlavou mi běželo jen jedno: je to otřesné! Není to vůbec takové, jaké jsem si představovala. Tohle nikdy, opravdu nikdy, nemůžu nikomu ukázat.
Rozdíl mezi představou o mém díle, desítkami románů, které mi prošly pod rukama a tím, co jsem zplodila, byl bolestně propastný. Bylo mi strašně. Cítila jsem, jak se mi do očí tlačí slzy hněvu, zklamání a frustrace z toho bolavého neúspěchu. Odsoudila jsem své dílko totálně a bez milosti. Rozsudek byl naprosto jasný. Smrt. Všechny papíry jsem roztrhala. Nekompromisně, na malé kouštičky.
„Ale proč?“ zeptal se dědeček, který vcházel do pokoje se zkroušeným výrazem mísícím se s nepochopením. „Proč jsi to udělala?“ díval se nešťastně nahoru-dolů na roztrhané papíry a pak na mě.
„Nechci o tom mluvit,“ rezolutně odseklo mé dvanáctileté já.
A tak jsme už o tom nemluvili.
„Jaká škoda,“ dodal ještě dědeček.
Měl pravdu. Byla to škoda.
Kde se vzalo v mém dvanáctiletém světě přesvědčení, že musím na první pokus napsat Bouřlivé výšiny, či Janu Eyrovou?
Škoda, že mi tehdy nikdo neřekl, že všechno je jen proces. Že všechno se zdokonaluje opakováním. Že to na můj věk nebylo vůbec špatné. Že důležité bylo to, jak jsem se v tom procesu dostala kompletně do „zóny“, kde nevládl prostor ani čas… soustředěná ve „flow“, pohroužená do svého příběhu. Nevěděla jsem, že nejvíc záleží na tom, že mě to baví. Že něco vytvářím a je to docela unikátní a nové, a to byla ta největší hodnota. Škoda, že mi nikdo neřekl, že moje hodnocení pochází z toho, že svůj raný literární výtvor porovnávám. Že v mé malé hlavičce už existoval neúprosný perfekcionismus, který mi nedovolil ani trochu soucitu, ani špetku zdravé sebereflexe.
Perfekcionismus
Tam, kde máme ruce, máme i srdce. Tedy vše, čeho se dotýkáme, co tvoříme s láskou, je lásky hodné. Proč věřím, že jsme všichni kreativní? Protože kreativita je hledět na staré věci novýma očima. Všechno co vytvoříme, už perfektní je, protože v tom tvoření se ukrývá náš lidský proces učení. Učíme se neustále. O sobě, o světě… Učíme se od těch, co tu byli před námi a posouváme své výtvory a objevy tím po nás, aby na to, co jsme vytvořili, mohli navázat. A tento proces už dokonalý je – sám o sobě. Bezpodmínečně.
Představte si, že my lidé jsme jediné tvory v přírodě, které se navzájem odsuzují za takzvanou „nedokonalost“. A občas velmi necitlivě.
Představte si, že na plotě sedí ptáčci a učí se poprvé zpívat od dospělého ptáka. Malý ptáček otevře zobák a vyzkouší si: „čvírek-čviřík!“ Viděli jste někdy, že by ho ten velký seřval za to, že pěje mizerně? Křikl by na něj: „Děláš to otřesně, ty ňoumo!“ Něco takového přece v přírodě neexistuje! Tak proč se my lidé učíme soudit jeden druhého, i sebe?
Způsob, jakým o sobě v dospělosti přemýšlíme vzniká samozřejmě v dětství. Všichni máme jako děti základní potřeby: potřebu být autentičtí a potřebu citové vazby. Autenticita je potřeba se vyjádřit a ukázat své pocity… rozumějte volně si hrát a projevovat se. Potřeba citové vazby je na druhé straně naše potřeba k někomu a někam patřit. Ve chvíli, kdy si máme mezi těmito potřebami vybrat, deset z deseti si vybereme citovou vazbu. Dítě vždy raději potlačí své ostatní potřeby, aby si udrželo pocit bezpečí v citové vazbě s tím, kdo o něj pečuje. Nemůže si dovolit o toto pouto přijít, je to otázka jeho přežití. V procesu dospívání tak potlačíme svoji autenticitu mnohokrát. Naučíme se, jak dělat kompromis. Jak mlčet, neotravovat, nepředvádět se - jak se líbit. A tak ztrácíme svůj hlas. Svou spontánnost.
Hodnocení sama sebe tedy vzniká tam, kde si za své zevnitřňujeme hlasy těch, které v dětství milujeme a respektujeme a kteří nás ve výchově hodnotí. Hodnotí nás nejen rodiče, ale i ostatní rodina, učitelé, spolužáci…
Chudí spisovatelé a jiné pohádky
Když dospíváme, radí nám, abychom si vybrali „pořádné povolání“, které nás uživí, protože umělecké směry se vždy považovaly za něco nestabilního. Mýtus chudého umělce je v nás zakořeněn napříč generacím. Myslí to s námi dobře. A my si tento dobrý záměr zinternalizujeme. Považujeme ho za vlastní a rozloučíme se se svým snem. Žijeme v této „stabilitě“ šťastně, dokud… někdy až dokud si neuvědomíme, že máme depku nenacházíme už ani štípku motivace, abychom ráno bez otrávení vstali do práce, která nás už dávno nenaplňuje. No, musíme, už je přece pozdě začínat novou „kariéru“.
Nemáme na to přece peníze, čas, prostor… a tak dále. Výmluvy jsou vždy nasnadě a jsou skvělé. Drží nás totiž bezpečně daleko od toho, abychom se opět vystavili své vlastní zranitelnosti. Vlastní zdrcující kritiky svého díla. Je to jednodušší než se vystavit zklamání, že naše „začátky“ jsou daleko od představy té perfektní knihy či skladby, o které můžeme snít.
Perfekcionismus vládl i mně. Sama jsem se léta sabotovala. Nic, co jsem napsala, nebylo dost na to, abych to ukázala veřejně. Raději jsem nepsala nic, než napsat něco, co bude kritizovatelné. Nevěděla jsem tehdy proč. Myslela jsem si, že na psaní potřebuji „talent“. Že mé pocity kolem toho jsou naprosto normální a taková prostě jsem. Docela jsem se s tou naučenou pohádkou o sobě identifikovala. Svůj první článek jsem přepsala minimálně sedmnáctkrát. A i poté, co mi ho uveřejnili, jsem někdy zpochybňovala časopis, ve kterém vyšel, přestože jsem našla na něj dobré recenze a poděkování.
Poznáváte se v tom? Patříte k těm, kteří se ve škole báli, že propadnou, ale přitom zvládali písemky na jednotky? Dobrá zpráva je, že i s takovým hovnožroutským perfekcionismem můžete být stále géniem. Stejný byl i Kafka… Po poslání svých několikrát zkorigovaných děl do vydavatelství ještě úzkostlivě telefonoval a chtěl provádět dodatečné opravy.
Stínoví umělci
Někdy opravdu trvá si připustit, že psát vůbec chceme. Oprášit ten sen.
Léta jsem se v Londýně jako vztahová manažerka ve zpravodajské agentuře motala kolem novinářů a obdivovala je, nicméně mi nedošlo, že jen toužím psát. Netroufla bych si to samé sobě přiznat.
Julia Cameron, jejíž cvičení z knihy Umělcova cesta dnes používám ve svém koučinku kreativního psaní, nazývá tento fenomén „stínový umělec“.
Mnozí z nás si nikdy nepřiznají, že touží být profesionálním sportovcem, ale milují sledování tenisu nebo krasobruslení. Jiní milují hudbu a motají se kolem producentů, zpívají si ve sprše, nebo když mají v sobě pár sklenic vína, no, nikdy by neotevřeli ústa před publikem. Spisovatelé často končí jako novináři, PRisté nebo copywriteři. Všimněte si, kým se obklopujete a koho (ne)skrytě obdivujete… tato informace může promluvit o vaší vášni více než tisíc slov.
Co by se tedy nejhůře mohlo stát, kdybychom to vyzkoušeli na vlastní kůži?
Jaké to je, vystavit se vlastní zranitelnosti v pomyslné kritice?
Uvědomíme-li si, že náš strach ze zklamání pramení ze vzpomínek a starých zážitků, přijde za tím pochopení toho, že ten strach je jenom myšlenkový konstrukt. Nemá už nic společného s dnešní realitou.
Vím, stačil jeden nesouhlasný či posměšný pohled a mnozí z nás se rozhodli, že už nikdy nebudou riskovat vystavit se jakémukoli nesouhlasu či nelibosti. Znovu přežít to zklamání, tu hanbu, tu bolest, tu zranitelnost.
Link mezi tím, když někdo naše dílo odsoudí a tím, že tím odsoudí nás samé a my už nebudeme nikým milováni, zní bizarně, ale je to reálný, pradávný strach. Je zakořeněný v limbickém mozku, z dob, kdy vyloučení z komunity znamenalo osamělou smrt v temném pralese. Dnes to už ale není pravda.
V terapii psaním se často používají nesmírně léčivá cvičení zaměřená právě na tento strach. Osobně mi velmi pomohly. Máte například za úkol si vzpomenout na každého, kdo vám kdy řekl něco negativního o vaší práci, po čem jste se cítili nepatřičně, nebo to bolelo. Vypíšete si všechny viníky. Poté jim jednomu po druhém napíšete dopis a obhájíte v něm své mladší já. Můžete si v něm vylít všechny pocity a od srdce dotyčným vylíčit, co svou kritikou způsobili. Tohle cvičení dokáže zázraky.
V jiném si naopak vzpomínáte na všechny, již váš talent ocenili a pochválili vás. Věřili ve vás. Připomenete si i tyto šampiony. Většinou pak přichází uvědomění, že jestli je hodnocení kladné či záporné, je to pouze cizí filtr, projekce někoho, kdo vás hodnotí a vychází při tom ze své vlastní reality a z toho, co se mu líbí nebo nelíbí.
Ruku na srdce: záleží na tom? Bude na tom záležet, když budete ležet na smrtelné posteli s lítostí, že jste neudělali něco, po čem jste celý život toužili, protože by vás někdo zkritizoval?
Rána se slovy
Je to prosté. Chce to jen začít. Rozhodnout se a začít.
Stačí psát i patnáct minut každé ráno. Všechno, co vám přijde na rozum. V metodě Cesty umělce se toto psaní nazývá ranní stránky. Pokud začnete pravidelně psát, budete si zase zvykat na svůj autentický hlas na papíře. Kromě toho vám do života přibude velmi osobní rituál, zcela váš.
Několik spisovatelů, kteří absolvovali Cestu umělce, například Elisabeth Gilbert, autorka díla Jez, modli se a miluj, pracovali na svých ranních stránkách, dokud se v jejich dílech neobjevily první postavy z jejich budoucí knihy. Psaní deníku je nejen „předskokanem“ toho, abyste začali psát a tvořit to, do čeho se rozdýcháváte už dávno, ale je to i úžasná forma sebereflexe. Někdy nám v hlavě víří myšlenky, které je obtížné zastavit a psaní je meditační. Dá vám odstup, a tím i náhled a soucit k samým sobě.
Největší chyba, kterou můžete udělat, je mít pořád strach, že nějakou uděláte.
Tak pojďte do toho. Je to jen vaše.
