Článek
Nedávno jsem se účastnila internetové polemiky na téma „Praha versus venkov“. Nějaký pán tvrdě hájil venkov – lidé žijící na vsích a menších městech, kdekoli mimo Prahu, jsou milejší, přátelštější, pohostinnější, mají k sobě blíž. Zatímco Pražáci (mezi něž patřím) jsou nafoukaní, samolibí, sobečtí, líní, rozmazlení a cokoli negativního vás napadne.
Podělím se s vámi o můj nejnovější zážitek. Názor, nechť si každý čtenář udělá sám.
Strávila jsem tři dny a tři noci v jednom nejmenovaném českém městě. Pracovně. Do penzionu, kde jsem byla ubytovaná jsem se jezdila jen na pár hodin vyspat. Po třetím, nejnáročnějším dni, kdy jsem ráno vstávala v šest, jsem před půlnocí dorazila k penzionu. Bohužel všechna parkovací místa před vchodem byla obsazená. Byla tma, pršelo a byla jsem dost unavená. Moje tělo na mě doslova řvalo: „lehni si, zavři oči a spi!“
Nebudu tady dlouze popisovat, jak jsem jezdila po okolí penzionu ve městě, kde jsem byla podruhé v životě. Jak jsem se snažila najít parkovací místo, kde bych nedostala pokutu nebo botičku a jak jsem se nakonec nějakými uličkami dostala k zadnímu vchodu penzionu, kde byla cedule označují parkování pro hosty, což mi pan majitel jaksi opomněl říct, když jsem se ubytovávala. Zkrátka jsem dojela nakonec cesty utopené ve tmě, zaparkovala jsem vedle jiného auta, začala vykládat věci z mého auta a doufala, že jeden z klíčů, které mám od pana majitele, bude pasovat k tomu zadnímu vchodu. Protože jestli se mi něco fakt nechtělo ještě víc než dostat botičku, bylo jít pěšky v dešti po té tmavé cestě bez osvětlení, ale zato se spoustou křoví.
Vyložila jsem všechno, co jsem byla schopná unést – vykradené auto jsem taky nechtěla – a šla jsem zjistit, jestli se dostanu do penzionu, aniž bych musela plnit bobříka odvahy.
„Tady nemůžete parkovat!“, ozvalo se za mnou velmi hlasitě a následovalo bouchání do mého auta. Přiznám se, že jsem se malinko lekla, ale s vidinou uloveného bobříka jsem se statečně vrátila k autu, abych zjistila, kdo se mi ho snaží poškodit. Stál tam chlap, plus mínus v mém věku 45+. Slušně jsem ho pozdravila a snažila se mu vysvětlit situaci - jsem ubytovaná tady v penzionu, tady je označené parkoviště, neznám to tady, třeba byste mi mohl nějak pomoct, prosím. K dokreslení situace musím napsat, že jsem drobné postavy, nemám ani metr šedesát, a protože pršelo opravdu vydatně, vypadala jsem jako Česílko, když vyleze z rybníku.
„Tohle je soukromý pozemek“, řval pán.
„Tohle já ale nemůžu vědět, nemáte tady žádnou ceduli, jediná cedule, která tady je, je ta, která označuje parkoviště penzionu“, kontrovala jsem a pak jsem navrhla, že auto posunu o kus dál, abych tedy nestála na jeho výsostném území. Řval, že tam taky stát nemůžu. Nikde tam prostě stát nemůžu a že majitel penzionu tam nemá mít ceduli.
Pak se objevila jeho žena. Na vteřinu mě napadlo, že by se mnou mohla být solidární. Snažila jsem se jí přesvědčit argumentem, že budu odjíždět nejpozději v sedm ráno a že jim na sebe dám telefon, aby mě mohli kontaktovat, kdyby bylo nutné, abych odjela dřív. Co já vím, třeba měli někde v akci „kozlíka“, a to pak musíte vyrazit fakt brzo, hlavně v neděli.
Nepomohlo nic. Paňmáma spustila bandurskou, že parkování, nemá, nedá, že je o ně zle a že jestli vím, kolik lidí už tam takhle chtělo parkovat. Popravdě jsem odpověděla, že nevím, protože těžko říct takhle z hlavy, navíc, když jsem na tom místě poprvé v životě.
A tak jsem si zase naskládala věci do auta, popřála tomu sympatickému páru v klasické „Haute couture by Pepco“ krásnou dobrou noc a vydala se do deště a tmy hledat jiné parkovací místo. S hřejivým pocitem na srdci ze setkání s přátelskými a pohostinnými maloměstskými lidmi. Blízkost onoho gentlemana cítím ještě teď.
Odpovědi na případné dotazy v diskuzi:
Pokud by někdo zaparkoval na mém (neoznačeném) pozemku, tak bych ho na tuto skutečnost upozornila slušně, bez řevu, agrese a klidně bych ho tam za takovéto situace nechala stát.
Pokud bych o půlnoci u mého domu potkala drobnou, promočenou ženu, která evidentně není místní, zeptala bych se jí, jestli nepotřebuje pomoct. A pokud by to bylo v mých silách, tak bych jí vyšla vstříc. Protože to je to nejmenší, co člověk může udělat.
Ten jejich pozemek nebyl ve stylu anglických parků. Byla to neoznačená nezpevněná cesta vysypaná štěrkem.
Jezdím takto pracovně po ČR dost často a potkala jsem spoustu skvělých lidí. A o lidech to je. Není to o tom odkud jsou, ale jací jsou.
