Článek
Ve středu 10. 12. 2025 se sešel Zahraniční výbor Sněmovny a já jsem od jednání čekala něco úplně jiného, než co nakonec proběhlo. Měli jsme přijmout jasné usnesení potvrzující, že Česká republika dodržuje své alianční závazky, pokračuje v podpoře Ukrajiny a respektuje zákon o financování obrany. Místo toho jsme byli svědky něčeho, co mě upřímně zaskočilo – a znepokojilo.
Většina složená z poslanců nastupující koalice Andreje Babiše odmítla podpořit i jen základní vyjádření solidarity s Ukrajinou. Naopak začala přinášet témata, která nás od naší jasné zahraniční politiky spíš odklánějí: přihlášení se k mírovému plánu Donalda Trumpa nebo dokonce přímá podpora problematického zacházení s Benešovými dekrety ze strany současné slovenské vlády.
Setkání otevřel svým úvodním projevem končící ministr zahraničí Jan Lipavský (ODS), který velmi přehledně shrnul současnou bezpečnostní situaci i proměňující se mezinárodní řád. Vzhledem k přetrvávajícím neshodám ohledně muniční iniciativy pozval na jednání také náměstka ministerstva obrany. Ten stručně představil klíčová fakta a vyzval poslance k dotazům. Zajímalo mě, zda se poslanci vznikající koalice budou ptát a pokusí se své pochybnosti rozptýlit, ale žádné dotazy nepřišly. Upřímně, nepřekvapilo mě to.
O Ukrajině nelze mluvit bez toho, co je v sázce
Podpora Ukrajiny není otázkou osobních sympatií, ale národního zájmu. Navrhované usnesení, které již neúspěšně projednával i výbor pro obranu, jasně říká, že jde o zachování bezpečnosti České republiky. Nepřináší žádné nové závazky, pouze potvrzuje ty, ke kterým jsme se zavázali – v OSN, NATO nebo ve vlastním v zákoně o financování obrany.
Když přišla řeč na podporu Ukrajiny, zazněly pochyby – zejména od Jindřicha Rajchla (SPD). Musela jsem na to reagovat, protože se mi příčí představa, že budu přihlížet tomu, jak je naprosto ohavným způsobem dehonestována dosavadní podpora napadeného státu.
Jediný důvod, proč dnes vůbec můžeme vyjednávat a mluvit o míru, je naše dosavadní schopnost podporovat Ukrajinu. Víme, že tam umírají reální lidé – to mi nemusíte říkat. Já to vím. Ale nedokážu si představit, že bych si na triko vzala kapitulaci Ukrajiny a odevzdání jejího území. Pokud teď ustoupíme, bude to jen přestávka. Historie je jasná – Gruzie 1993, Jižní Osetie a Abcházie 2008. Ruský imperialismus se nedá zastavit ústupky…
Podpořila jsem proto návrh usnesení od Barbory Urbanové (STAN), zároveň jsem ale předložila vlastní doplnění: aby usnesení obsahovalo jednoduchou, ale podstatnou větu, že historická zkušenost nás učí, že agresorovi je potřeba se postavit raději dříve, nežli později. Ani tento bod ale neprošel. Poslanci ANO se opět zdrželi a Jindřich Rajchl (SPD) hlasoval proti. Nakonec jsme schválili pouze dílčí humanitární formulaci od Hayata Okamury (KDU-ČSL), za což mu děkuji – bylo to alespoň to základní minimum lidskosti, které se podařilo projevit.
Trumpův plán a zneužívání Benešových dekretů? Nečekané priority
Návrh předsedy výboru Radka Vondráčka (ANO), aby se výbor přihlásil k mírovému plánu Donalda Trumpa, mě upřímně překvapil. Žádný oficiální plán totiž nikdy zveřejněn nebyl – pokud nepočítáme jeho údajnou pracovní verzi uniklou do médií. I ta je ale dnes pravděpodobně zastaralá a o aktuální podobě nevíme vůbec nic. Připomněla bych také, že vlastní verzi mírového řešení po konzultacích s Ukrajinou chystají představit i evropské státy. Nevidím proto důvod ani smysl vázat se byť jen slovně k plánu, jehož obsah neznáme.
V zájmu České republiky je přece podpořit takový mírový návrh, který nebude odměňovat agresora, nabídne Ukrajině i Evropě reálné bezpečnostní záruky a bude odpovídat našemu dlouhodobému strategickému směřování. Vzdávat se této možnosti dopředu mi přijde nepochopitelné. Usnesení s mírnými úpravami nakonec prošlo. Už se nepřihlašujeme ke konkrétnímu plánu, ale pouze k mírovému úsilí.
Znepokojivý byl ale také další návrh, aby výbor podpořil slovenskou vládu v jejím odkazování na Benešovy dekrety. Na Slovensku jde o velmi citlivé téma, protože se jimi v posledních měsících ospravedlňují zásahy do majetkových práv – zejména maďarské menšiny.
Představa, že by se Česká republika měla jakkoli vměšovat do této slovenské vnitropolitické agendy, natož ji podporovat, je pro mě nepřijatelná. Téma Benešových dekretů považuji za uzavřené a detailně vyjasněné prostřednictvím celé řady rozhodnutí Ústavního soudu. Ve snaze předsedy Vondráčka tak vidím spíše snahu vystavit slovenské vládě bianco šek – a nikdo z nás netuší, jak by s takovým usnesením následně politicky či mediálně naložila.
Aktualita z 11.12.2025:
Slovenský parlament schválil tresty za zpochybňování Benešových dekretů. Toto rozhodnutí jen potvrzuje obavy, které jsem popsala výše.
Za Piráty jsem proto předložila alternativní usnesení, které mělo věc uvést do rovnováhy a jasně oddělit český postoj od politického využívání dekretů na Slovensku. Nakonec prošel kompromisní text, který pouze „bere na vědomí“ slovenský postup.
Kam nás chce nastupující koalice vést?
Celé jednání ve mně zanechalo pocit, že se posouváme někam, kde bychom rozhodně být neměli. Je absurdní, že se výbor nedokázal shodnout ani na základní deklaraci pokračující podpory Ukrajině – něčeho, co ještě před rokem považovala většina politické scény za samozřejmé. Místo toho nás debata odvedla směrem k Trumpovu plánu, historizačním hrám s Benešovými dekrety a zasahování do vnitřní politiky Slovenska.
Za Piráty budeme dál dělat maximum pro to, aby byly hájeny skutečné zájmy České republiky – tedy pevné ukotvení v EU a NATO, podpora napadené Ukrajiny a respekt k mezinárodnímu právu.
