Článek
Ve středu 15. února tohoto roku jsem byla přijata do pracovního poměru na úřad práce na oddělení vzdělávání. Práce se mi velmi líbila a přišla mi smysluplná. Úřad nevyplácí jen dávky, ale pomáhá také lidem najít práci. Mimo jiné i vzděláváním. Ne každý totiž ví, jak to při hledání nového zaměstnání chodí.
Pokud někdo opustí první zaměstnání po 30 letech, ani netuší, kde novou práci hledat. A pak musí poslat životopis, jít na výběrové řízení, připravit se na něj, a to všechno ještě zvládnout po psychické stránce. A to bylo náplní mé práce. Byla jsem spokojená já a podle ohlasů nejen mí nadřízení, ale i uchazeči o práci.
Začalo se mluvit o reorganizaci a snižování počtu úředníků.
A pak, 29. září, den před skončením zkušební doby, jsem dostala výpověď. Zkušební doba mi totiž trvala sedm a půl měsíce, protože od 1.dubna jsem byla přijata do služebního poměru a tam je zkušební doba šest měsíců.
Jistě, každá strana má právo v této době ukončit bez udání důvodu služební poměr. Po právní stránce je vše v pořádku.
Ale pojďme se také podívat na stránku morální.
Po dvou měsících mi totiž byl doručen služební posudek.
Každá firma by měla ráda takového zaměstnance.
Vypíchnu jen jednu větu z té plejády pozitiv, která víceméně mluví za vše: „Svým jednáním vzbuzovala důvěru, čímž napomáhala vytvářet dobré jméno svého úřadu a útvaru.“
Každá, jen úřad práce ne.
Je mi 61 let. Žiju sama.
Musela jsem opustit práci ze dne na den, aniž bych měla možnost a prostor si hledat jinou.
Nikde o mě nemají zájem, protože, i když jsem sice dle posudku skvělá pracovnice, jsem neperspektivní.
Konečně jsem po sedmi a půl měsících mohla dostat také osobní ohodnocení, neboť ve zkušební době na něj není nárok. Byla to také poslední možnost vylepšit si příspěvky v důchodu, nejen dobou, ale i výdělky. Takto, až se vyléčím z nastalého šoku, budu se muset přihlásit na úřad práce. Po čtyřiceti letech práce dostanu podporu, která mi bude sotva stačit na povinné platby. Přivydělat si nesmím. Pokud budu chtít přežít, musím se zařadit mezi občany, kteří sociální dávky pobírají pravidelně.
Na rozdíl od mladé kolegyně, která po zjištění, že může nadále pokračovat v dalším projektu se rozplakala, protože tomu nerozumí a pracovat nechce (bydlí v „lepší“ čtvrti a manžel se o ni postará) bych pracovala ráda. A kdo má větší šanci najít práci?
Proto nechápu, proč mi byl doručen posudek o tom, jak skvělá pracovnice jsem byla.
Ale vypovídá to o tom, jaký je v dnešní době přístup k lidem v předdůchodovém věku, jak si váží naší práce, co si o nás myslí, jak jim na nás záleží.
Ale nejsem v tom sama. Tisíce lidí mé generace jsou na tom stejně.
Prošli jsme socialismem, budovali porevoluční společnost, snažili se vytvářet hodnoty pro svobodný stát, a nakonec po čtyřiceti letech práce se k nám takto chovají lidé, kterým jsme svým úsilím umožnili být tam, kde jsou.
Někde jsme ale udělali chybu. Dělali jsme vše pro to, aby měli takový komfort, který my jsme neměli, ale zapomněli jsme jim předat morální vlastnosti.
Tolerance, úcta, pochopení, citlivost, lidskost, to už do slovníku, natož srdcí, této generace nepatří.
