Článek
Vláda zřejmě už brzy naservíruje parlamentu k ratifikaci Istanbulskou úmluvu, tedy Úmluvu Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí (která překvapivě není jen o násilí vůči ženám a o domácím násilí). Poperou se o ni progresivisté, kteří chtějí Česko udržet na trajektorii pokrokových společenských změn, s konzervativci, pro které Úmluva představuje hotový Armagedon spojený s koncem tradičních vazeb mezi mužem a ženou. Až se ta válka rozhoří, budu stát raději na straně konzervativců. A tady jsou hlavní důvody, proč si myslím, že Istanbulskou úmluvu ratifikovat nemáme.
Je to zbytečný právní dokument, který Česká republika nepotřebuje, protože již dnes má standard ochrany práv obětí domácího násilí vysoký a stále ho prostřednictvím domácí legislativy zvyšuje (to koneckonců tvrdí i příznivci Úmluvy, když druhou stranu přesvědčují o tom, že nás Úmluva k žádným změnám nezavazuje. Tak proč ji přijímat, že?)
Úmluva stojí na přesvědčení, že násilí na ženách a domácí násilí obecně lze omezit stíráním stereotypního vnímání role ženy a muže (vychází z toho, že muž je ten z principu zlý, žena historicky utlačovaná). Žádná statistická data, která by tento předpoklad potvrdila, však neexistují. Naopak se ukazuje, že v evropských státech, které Úmluvu ratifikovaly, nejenže domácího násilí neubylo, ale leckde naopak roste.
Nelíbí se mi složení kontrolního orgánu GREVIO, který dohlíží a „evaluuje“ naplňování Úmluvy v signatářských státech. Sedí v něm třináct žen a dva muži a sekundují mu velké nevládní organizace, které se zabývají vším možným, jen ne obranou bitých a týraných žen.
Myslím, že právo, i to mezinárodní, musí být srozumitelné a jeho výklad jednoznačný. Proto mě udivuje rozpor mezi tím, co se píše v Úmluvě, a jak ji vykládají monitorovací zprávy, které ve velkém operují s „genderem“ a zcela relativizují, koho ještě můžeme považovat za ženu.
Chcete příklad? Tak namátkou: stát se žádá, „aby vypracoval rychlé, transparentní a přístupné postupy, založené na sebeurčení, pro změnu pohlaví transsexuálů v rodných listech, průkazech totožnosti a pasech“ nebo „přijal opatření, která zahrnou specifické potřeby LBTI žen“. Kde jsou tam prosím schované kroky k lepší ochraně žen před násilníky a jak si ta doporučení v kontextu Úmluvy vykládat?
Nevěřím, že dotace do nevládního sektoru požadované Úmluvou skončí na správném místě, tedy u organizací a sociálních služeb, které v terénu dennodenní a obětavou prací týraným ženám radí, pomáhají a poskytují jim útočiště (moc jim fandím). Naopak si myslím, že si polepší velké nátlakové a aktivistické organizace, které budou nad vládou práskat bičem a nárokovat si stabilní podporu pro sebe.
Štve mě, že odpůrci Istanbulské úmluvy jsou vydáváni za zpátečníky, kteří nechtějí Česko zařadit mezi civilizované země. Jestliže Úmluvu nepřijímají nebo se z ní dokonce vyvazují státy střední a východní Evropy, není to projevem jejich zpátečnictví, ale je to dáno jejich historickou zkušeností a ostražitostí před rozbíjením tradičních vazeb ve společnosti. Je to stejně legitimní postoj jako přesvědčení jiných, že tyto tradiční vazby je ve jménu lepšího světa třeba rozklížit co nejrychleji.
Istanbulská úmluva je symbol. Už nejde primárně o projev snahy ochránit ženy v zemích, kde jsou systematicky diskriminovány. Dnes Úmluva slouží jako účelový nástroj k prosazování genderové ideologie a kladivo na státy, které ji odmítají. Jejím schválením se jen pootevřou vrata k dalším společenským změnám, na které se svých voličů nikdo neptal. Třeba ve Francii už vede široká interpretace rovnosti pohlaví k tomu, že ženy přestávají být zákonem specificky chráněné, protože v důsledku zohlednění práv transgenderových osob se pojem „žena“ nahrazuje pojmem „osoba“.
Armagedon se jistě konat nebude. Istanbulská úmluva je ale trojský kůň a netušíme, co všechno z jeho útrob ještě vzejde. Trójané by řekli, že nic dobrého.
