Článek
Jsem proti řešení ukrajinského konfliktu zbraněmi. Stejně tak, jako jsem jej odsuzovala v Afghánistánu, Iráku, Sýrii, Libyi i Jugoslávii. Ne, na rozdíl od ostatních nemám dvojí metr.
Tohle jsem napsala přesně před 4 lety, 24. 2. 2022.
Byla jsem v naprosté menšině. A neskutečně jsem to schytala. Nebyl snad nikdo z tehdejší politické scény, kdo by si do mě nekopnul… Vždyť v daný okamžik se i česká sněmovna dokázala vzácně sjednotit a hlasy tehdejší Fialovy koalice i poslanců ANO a SPD schválit text, kterým vyzvali „vládu České republiky, aby nadále pokračovala ve svém úsilí na podporu Ukrajiny, a to jak bilaterálně, tak v rámci EU, NATO a dalších mezinárodních organizací, a aby Ukrajině poskytla veškerou potřebnou pomoc“, a zaaplaudovali ukrajinskému velvyslanci ve stoje. Jeden vedle druhého.
Byl to den, kdy započala další fáze konfliktu na Ukrajině. My „dezoláti“ jsme sice tvrdili, že konflikt začal už v roce 2014, ale byli jsme tak dlouho přesvědčováni mainstreamem, že lžeme, až termín 2014 začal používat i sám Zelenskyj.
Ten Zelenskyj, který nás svým počínáním chtěl zatáhnout do války. Do světové války. Přitom jeho režim pohrdá našimi oběťmi té poslední a přepisuje dějiny.
Dnes — o 4 roky později — už také víme, že ozbrojený konflikt na Ukrajině se stal záminkou.
Pro neschopnost argumentace. Cokoli se nehodí, stačí označit za proruský narativ. A dál se o tom nedebatuje.
Pro cenzuru nepohodlných názorů. Dokonce už i diskuze o škodlivosti větrných elektráren nebo odhalení prasete — pardon, přítele — západních elit Epsteina je ruská hybridní hrozba.
Pro likvidaci středních vrstev. Protože zatímco lidé si utahovali opasky, pár miliardářů, zbrojařů, bank a korporací zázračně zbohatlo.
Pro zničení konkurenceschopnosti Evropy. Protože levné a dostupné zdroje jsme vyměnili za ty „správné“ — ideologicky čisté. Byť by pocházely ze zemí, které mají dodnes v právním řádu kamenování…
Pro zbrojení. Z míru se podařilo udělat slabost, sprosté slovo. Bojovat se musí do posledního Ukrajince.
Pro osekání jakýchkoliv výdajů. Včetně těch na zdravotnictví, sociální oblast nebo vědu a výzkum. Zbraně jsou totiž důležitější a dávat přednost nemocnicím, rodinám s dětmi a důchodcům je přece proruský narativ a součást hybridní války (a taky hospodářská škoda, že?).
Pro aroganci moci. Protože si prostě „vemte dva svetry“.
Ale ukázalo nám to také — mírně řečeno — mentální a inteligenční úroveň některých protivníků. Jedni nám nadávali do sviní (zdravím zeleného komunikátora Foltýna), druzí tvrdili, že ruské tanky už u nás v podstatě jsou (Lipánek je dobrý, ovšem ne v roli ministra), pirátská poslankyně se nás zase snažila přesvědčit, že válka je pro nás vlastně výhodná, a lidé jako pan Etzler ukázali, jak o nás smýšlí novinářské „elity“ — včetně těch veřejnoprávních.
A krom toho to znamenalo bohužel také:
• 4 roky války.
• 4 roky utrpení.
• 4 roky zbraní a munice.
• 4 roky krvavého byznysu.
• 4 roky bez seriózní diplomacie.
• 4 roky rozdělování společnosti.
• 4 roky nálepkování.
Za tyto 4 roky zesměšňování, urážek a ponižování dluží média, vláda i EU omluvu. Nikoliv mně, ale všem lidem, z jejichž stanovisek a názorů se udělaly názory méněcenné, vysmívané a opovrhované. Jestliže o nás tvrdí, že rozdělujeme společnost, pak ať se podívají, jak se chovali poslední 4 roky k těm, kdo nesdíleli jejich předepsaný názor.
Postupně se nám ovšem dostává zadostiučinění. Nám všem, kdo od počátku říkáme, že tento konflikt nevyřeší peníze a zbraně na stole, ale chladné hlavy u jednacího stolu. Dnes už je to jasné i samotné válečnici Ursule Leyenové — jen to ještě nesmí říkat nahlas, aby si zbrojaři ještě více nenaplnili kapsy.
Válka je vůl. Byla, je a bude. Proto už všech válek STAČILO!
