Článek
Ve městě Castrocaru žila žena, která nedokázala porodit živé dítě, a proto prosila o radu kouzelníka. Ten učinil, oč požádala, a za několik měsíců se ženě narodilo děvčátko Redenta, které měla podle jeho slov až do konce života provázet samá smůla. Takto pohádkově začíná intenzivní román italské autorky a žurnalistky Nicoletty Verny, zasazený do období fašistické diktatury, od roku 1924 až do konce druhé světové války.
Redenta je částečně ochrnutá po dětské obrně, odmítaná vlastním otcem a ponechaná v péči své babičky, porodní báby. Krátké okamžiky štěstí jí přináší láska k Brunovi, příteli z dětství. Bruno Redentě slíbí sňatek, ale pak bez jediného vysvětlení zmizí. Redenty si všimne pohledný fašistický pohlavár přezdívaný Sklo a záhy se s ní ožení.
Mezitím v Tavolicci, malé horské vesnici, vyrůstá odvážná Iris, která se za války přidá k partyzánské skupině obávaného Diaze. Do Diaze je bláznivě zamilovaná, přestože on její lásku úplně neopětuje. Když se Iris dozví, že fašisté v Tavolicci vyvraždili celou její rodinu a že žena, kterou zřejmě Diaz miluje, je manželkou jednoho z pohlavárů jménem Sklo, rozhodne se z pomsty i žárlivosti pro riskantní plán: stane se Sklovou milenkou. V tu chvíli ještě netuší, jak hloupý a pošetilý její nápad je.
Dny ze skla jsou románem o násilí v jeho nejrůznějších podobách, které prostupuje nejen dějinami, ale i těmi nejintimnějšími lidskými vztahy. V centru příběhu stojí osudy dvou žen, Redenty a Iris, jejichž životní cesty se proplétají s osudy dvou mužů – fašistického pohlavára Amedea Neriho a partyzánského velitele Diaze.
Nicoletta Verna se vyhýbá jakémukoli kýči a příběh podává naprosto věrohodně, syrově, brutálně a živočišně. Působí natolik realisticky, jako by autorka sama chaos války a násilí prožila. Autorka se ostatně v doslovu netají tím, že ačkoli je příběh zcela smyšlený, jeho události i postavy vycházejí ze skutečných historických reálií.
Postavy Verna nepopisuje do nejmenších detailů, jejich osobnost nechává vyniknout především v interakci s ostatními. Z mužských postav vystupuje nejvýrazněji Sklo. Ani jako fašista není vykreslen černobíle a jeho charakter nabývá různých odstínů podle toho, s kým právě jedná – projevuje se v něm povýšenost, krutost, ale i překvapivá křehkost. Podobně je tomu v případě Iris, nejvýrazněji však u Redenty, ženy, kterou ostatní považují za křehkou, ale která se navzdory všemu nenechá svou smůlou roztříštit a dokáže ji přetavit v něco mnohem silnějšího.
Dny ze skla se po dlouhé době staly románem, který ve mně zanechal hlubokou stopu. O motivacích, krutosti a odvaze jsem přemýšlela ještě dlouho po dočtení. Román vyniká svou mnohovrstevnatostí a vykreslení lidských charakterů jsou až znepokojivě aktuální. Vždyť násilí ve všech jeho podobách nejdeme v každé době a bohužel stále i za všech okolností. Jen v jednom s autorkou nesouhlasím. Násilí podle ní ničí a tím určuje pokrok. Je jakousi přirozenou evolucí. Každá lidská budoucnost je sice vystavěná na tělech padlých, ale není to však známka involuce? Důkaz toho, že jako lidstvo degradujeme a postupně se tříštíme jako sklo?
