Respektujme ženy včetně jejich příjmení

Většina českých médií však dodržuje tento zvyk jak železnou košili v souladu s českou jazykovou normou. Tuto normu je třeba změnit a dát dotčeným ženám respekt, který jim náleží. Přestaňme počešťovat cizí příjmení, alternujme používání generického maskulina přijatelnějšími výrazy.

Titulky hlásí, že Ledecká se stala jedinou ženou, která vyhrála čtyři olympiády ve stejné disciplíně. Není to však Ester, které se to zatím podařilo jen dvakrát, ale Američanka Katie Ledecky, jejíž dědeček Jaromír Ledecký se přestěhoval do USA v roce 1947.

Další článek uvádí, že česká reprezentantka Julia Kopecký (narozená v Nizozemsku) skončila na 26. místě v cyklistickém závodě, kde bronzovou medaili získala Belgičanka Lotte Kopecká. Ta se sice také jmenuje Kopecky, ale nemá to na rozdíl od Julie zapsáno v české matrice, takže jí příjmení měníme podle jejího českého praděda Kopeckého. To jako vážně? Vždyť ty ženy se tak nejmenují!

Proč tedy stejná média nepíšou „Tomáš Garrigueová Masaryk“, jak už před lety v Deníku N trefně podotkla Tereza Brdečková? Kde je rozdíl mezi Marilyn Monroe a Scarlett Johanssonovou? Proč se exprezidentka Islandu nadále uvádí jako Vigdís Finnbogadóttirová, když její jméno znamená „Vigdís, dcera Finnbogy“?

Otec naší dvojnásobné olympijské vítězky se jmenuje Siniakov. Ještě že Kateřinu nepřejmenováváme na Siniakovovou podle vzoru Těreškovová. Snad díky další olympijské vítězce Kateřině Emmons, která se proti komolení svého příjmení před pár lety veřejně vymezila.

Počešťování ženských příjmení v přímém přenosu je bohužel v souladu s českou jazykovou normou. Tuto normu je třeba změnit, je dlouhodobě neudržitelná.

Zásadní vliv má interpretace jazykové normy českými médii, která vytvářejí jazykový úzus a určují směr, kudy se čeština bude dále ubírat. Ta většinově až bezmyšlenkovitě přechylují, jak dokládá zpravodajství z pařížské olympiády – viz umravnění nepřechylujícího komentátora Českou televizí i zmatený komentář Eurosportu u závodu české atletky Manuel.

Podle výzkumu Ladislavy Králové z roku 2021 je většina novinářek a novinářů proti přechylování, ovšem většina jazykových norem používaných v českých médiích (13 ze 17) jim ukládá, aby cizojazyčná příjmení přechylovali.

Anketa serveru Seznam Zprávy, podle níž je proti přechylování nečeských příjmení 68,3 % ze 77 tisíc hlasujících. Podobně vyznívají i diskuse pod články na toto téma. Pohled české společnosti se mění, nejspíš vlivem toho, jak se otevíráme světu.

Respekt k osobnosti každého jedince se ve společnosti může projevovat i tím, že mu záměrně nekomolíme jméno. Nejde o nic menšího než o respektování práva na podobu svého jména.

Jsem ráda, že novela zákona o matrikách předloni odstranila podmínky, které kladla ženám pro zápis nepřechýleného příjmení do českých matrik. Nyní konečně každá žena smí rozhodnout o podobě zápisu svého příjmení zapsaného do české matriky, která je tak závazná pro všechny.

Fakt, že muselo dojít k bitvě o zdánlivou banalitu, jejíž přijetí nikomu neuškodí, nikomu nic nenařizuje a mnoha lidem reálně pomůže, ukazuje na to, že o banalitu nešlo, že odpůrci změny dobře vnímají, že se jim ty ženské zase o něco víc vysmekají z područí.

Nejde už o pět a půl miliónu žen zapsaných v české matrice, ale o ty zbylé čtyři miliardy žen v české matrice nezapsané, aby jejich jméno nebylo komoleno v důsledku dodržování doporučení stanovených českou jazykovou normou.

Tímto způsobem vysíláme signál do zahraničí, že se k cizinkám chováme přezíravě. Tímto způsobem se nadále v českém veřejném prostoru vytváří nátlak na ženy formou upomínky toho, že jsou pořád ještě tak nějak majetkem nejbližšího mužského příbuzného. Z terapeutické a krizově intervenční praxe mám zkušenost, že takový nátlak není o nic méně reálný, když ho třeba i velká část skupiny necítí. Stačí, když ho cítí dotyčný jedinec.

Když jazykovědec Karel Oliva tento problém bagatelizuje, protože jej tak sám nevnímá, nedokáže tím popřít vnímání jazykovědkyně Jany Valdrové, podle které je přechylování ponižující. Oliva se při tom uchyluje i k manipulativním tvrzením o mrzačení komunikace v češtině, které přesvědčivě vyvrací například Jan Chromý.

Filosof jazyka Ludwig Wittgenstein ve svém zásadním díle Filosofická zkoumání z roku 1953 zdůraznil, že skupině lze nejlépe porozumět rozborem způsobů, jimiž členové skupiny používají jazyk. Stručně si překládám: jak nakládáme s jazykem, tak se i chováme.

Srovnáním společenského diskursu uživatelů češtiny například s uživateli angličtiny se o sobě dozvíme, že se jen obtížně zbavujeme jazykového obyčeje, který je bezohledný k ženám a menšinám, zatímco anglofonní společnosti v tomto směru urazily v posledních dekádách veliký kus cesty, jak jsem se přesvědčila během dlouhodobého pobytu v zahraničí.

V angličtině si všichni vykají, tykání přežívá jen ve starobylých textech typu Desatera („thou shalt not kill“ – „nezabiješ“). Ženám se už neříká „paní“ nebo „slečno“, ale zásadně „slečno“ – vždyť co je komu do toho, jestli se žena někdy vdala.

Angličtina díky absenci rodů podstatných jmen zřídka vytvářela generická maskulina (obecná označení všech příslušníků skupiny mužským rodem, například „lékaři“), ale pokud přece, v posledních dekádách je potlačuje. Slovo „man“ už není synonymem pro „muže“ i „člověka“, pro něhož se vžil výraz „person“ nebo „human“. Místo „barman“ se používá „bartender“. Výraz „chairman“ byl nahrazen slovem „chairperson“ nebo „chair“.

Je-li to věcně důležité nebo významově potřebné, řeknete pan Smith nebo slečna Smith, případně uvedete rodné jméno nebo apelativní výraz (lékařka, politička…) nebo to vyjádříte kontextem.

Děje se tak v angličtině, totéž by i v češtině zajistilo bezproblémové skloňování, kterým se ohání Ústav pro jazyk český při obhajobě přechylování. Aniž bychom tím někoho vystavovali pocitu ponížení. Opravdu není možné učinit tak málo, abychom toho dosáhli tak mnoho?

Přebytek generických maskulin a nadměrné zdůrazňování pohlaví osob v češtině nadále staví do znevýhodněné pozice ženy, natož nebinární osoby. Ve své praxi terapeutky a krizové interventky jsem se setkala s řadou osob, které zdůrazňování pohlavnosti v jazyce či v úředním styku vnímaly jako nepřiměřený nátlak od tradičně maskulinní a binární společnosti. Přitom by stačilo jen přizpůsobit naše vyjadřování tak, aby bylo respektující.

Nucené přechylování všech příjmení včetně cizojazyčných jsme v Československu zavedli v roce 1946 v rámci odgermanizování, tedy jako nástroj ponížení „německého živlu“. Ruku v ruce s tím šel i společenský tlak na počešťování německých a židovských příjmení – takto se pozdější spisovatel Otto Popper stal Otou Pavlem a každá Němka povinně přijala občanský průkaz s koncovkou „-ová“. Tato koncovka není žádné české kulturní dědictví. Je to reziduum označující ženu jako příslušenství manžela. Jako norma nepatří do 21. století.

Ve srovnání s vyspělými demokratickými společnostmi máme co dohánět v respektu k druhým, včetně omezení generických maskulin. Jsem ráda, že už třetím rokem si v Česku ženy mohou svobodně zvolit nepřechýlené příjmení. Stydím se však za to, že s podobným respektem nepřistupujeme k cizinkám.