Článek
Byl to skrytý typ manipulátora. Masku úspěšného alfa samce vyměnil za roli ublíženého, citlivého chudáka, kterému celý svět a všechny bývalé ženy hrozně ublížily.
Jeho bombardování láskou na dálku (během mé dovolené v Karibiku) a stovky zpráv na WhatsAppu byly čistou smrští. Jenže netrvalo dlouho a růžová klec začala rezivět. Stačilo, abych odmítla hrát roli té naivní a slepě obdivující přítelkyně. Jakmile jsem se stala pozorovatelkou a jeho masku ubohého mučedníka jsem přestala brát vážně, přišel první záchvěv devalvace. A s ním i lekce z té stejné školy manipulace.
Z inteligentního muže s velkým rozhledem se vyklubal do sebe zahleděný „prasák“ s orientací na sexuální požitek. Nebo na jakýkoliv požitek. Kdybych to brala v rámci zdravého vztahu, řeknu si, že je to podstata jeho povahy Býka. Neustále mluvil o všech svých problémech, které pramenily z nepochopení okolím, z jeho zdravotních problémů (reálných i cíleně bagatelizovaných). Moje dobře míněné rady přecházel mávnutím rukou a vůbec se jimi neřídil. Bylo to, jako bych házela hrách o zeď. Stavěl se do role „zachránce Prahy“ a já mu měla dělat inteligentní přívěsek.
Gaslighting v přímém přenosu
V jeho případě jsem poznala, co je to gaslighting v přímém přenosu. Vzpomínám si třeba na den, kdy jsem musela jít na pohotovost a cestou zpátky jsem mu volala. Celou třicetiminutovou trasy z Želivského na zastávku Thomayerova nemocnice. Autobusem. Když jsem dorazila do cíle, zeptal se, kde jsem. Na moji odpověď reagoval zcela nepřiměřeně – že prý půl hodiny nevěděl, kde jsem (i když jsme reálně celou dobu spolu mluvili), a že si z něho dělám srandu, když zamlčuji, že jsem nastoupila do autobusu. Prostě to bylo celé zmatené.
Telefon mu naštěstí neukazoval moje zvednuté obočí. Podobně to bylo s opakovaným zpochybňováním mé paměti: že něco takového neřekl, že to tak nemyslel, že jsem to špatně pochopila nebo že to neříkal vůbec. Kdybych neměla radar, nejspíš bych mu jeho zpochybňování reality uvěřila. K utvrzení své nadvlády se nebál použít tvrdší slova (byl to spíš emotikonový král a digitální manipulátor na WhatsAppu): „Je mi to u (zadnice), co chceš říkat, miluju Tě a jsem King oproti Tobě ❤️❤️❤️. Miluju tě ❤️❤️❤️. Takže se nerozčiluj prosím a hlavně na mě neřvi 😘❤️.“
Nebo obdobné: “ (Vykastrovaný samec tura domácího), já chci žít s Tebou a ne si tady vykládat nějaký nesmysly ❤️.“
Jeho vnitřní ego bylo občas k smíchu: „Dobrou službu přeji, jsem nejlepší muž pod sluncem a Ty to víš 🥰🥰🥰🥰.“
A vzápětí, když jsem mu do čtyř minut neodpověděla, reagoval poučováním o etice a o tom, jak tomu nerozumí. A následně hozením viny na moji volbu: „Jak chceš… je to na Tobě.“ Na vysvětlující zprávu reagoval, že to nemohl vědět (mohl a věděl).
Směšná mexická telenovela
Pak se stavěl do role největšího chudáka, který je beze mě nula a že jsem jeho vším. To už mi tekly nervy, protože v průběhu půlhodiny mi poslal asi deset zpráv s milionem emotikonů. Bylo mi řečeno, že ho nerespektuji jeho chování, a tím ho nepřijímám takového, jaký je. Když jsem ho nepřímo obvinila z dětinství, reagoval jako dítě: neustále opakoval, jaký je vyrovnaný, ať to pochopím, ať to respektuji, že nic víc nežádá.
Pak se to bleskově zvrtlo v tu nejsměšnější mexickou telenovelu. Když jsem mu napsala, že jeho hru nehraju, vyjel s tou svou dramatickou, mučednickou frází: „Žádná hra není. A to jako ženy byly stvořeny k tomu, aby mě utrápily k smrti nějakejma nesmyslama?“
Můj vytrénovaný radar blikal rudě. Už jsem odmítla pálit svou energii. S ledovým klidem jsem ho uzemnila: „Víš co, Jirko, ukončíme tuto šarádu. Nepřijde mi důstojná. Dobře víš, že ani ty nejsi bez viny, když se vztah rozpadne. Takže nalejme si čistého vína.“
Totální digitální zkrat
V té chvíli u něj nastal totální digitální zkrat. Během pouhých čtyřiceti minut mi na WhatsApp poslal tuhle panickou smršť, kde bleskově střídal polohy z drsňáka na ublíženého miláčka:
01:36 – „Buď se mnou chceš být, nebo ne. Já s Tebou chci být, nalijme si čistého vína.“ ��
01:46 – „Jaký je rezultát?“
01:56 – „Nevím, co se děje, lásko?“ ❤️
02:08 – „Jsi moje všechno.“ ❤️❤️❤️
Telefon jsem sledovala s naprostým nadhledem. Už ze mě nešlo vyždímat ani kousek emoce. Poslala jsem mu stručný, neprůstřelný rozsudek: „Jsi prostě manipulátor! A já s manipulátorem nechci žít. Možná to neděláš vědomě, ale děláš to. Takový život nechci. Moje hranice jsi překročil už tolikrát, že to nelze ani sečíst. Takže tady máš výsledek: NE!“
Nato začal okamžitě pálit další zmatené náboje gaslightingu: „Žádný manipulátor, vůbec nevím, jak jsi k tomu přišla, lásko. Tak jsi mi měla říct, že jsem překročil hranice, já jsem přistupoval s citlivostí, fakt nevím, pa.“
A hned minutu nato: „Fakt nevím, lásko. Promiň❤️😉.“
A za další minutu: „Opravdu nejsem manipulátor, ani vědomý či nevědomý, to se na mě nezlob.“
A koruna všeho tomu byla nasazena za další dvě minuty: „A co s příštím víkendem na chalupě?“
Napsala jsem mu: „Můj verdikt je přesný a tímto sis ho podepsal. Já se na tebe nezlobím. Na své hranice jsem tě upozorňovala minimálně dvacetkrát jen za tento večer a ty jsi všechno zahodil a podupal.“
Porouchaný gramofon a zbraň nejvyššího kalibru
Jeho noční panika vyvrcholila v naprostý lingvistický bizar.
Ve 2:07 mi ublíženě odepsal: „Nevím, čím jsem to zahodil, že jsem se zeptal, jak ses vyspala? Tomu nerozumím.“
A přesně o minutu později, ve 2:08, se pokusil o ten nejzoufalejší trik – začal o mně psát ve třetí osobě, aby ze sebe udělal toho nejhodnějšího partnera na světě: „Jdu spát, těším se na svoji Katušku ❤️.“
Odpověděla jsem mu už jen s absolutním pragmatismem: „Nebudu ti nic vysvětlovat. I tak by sis z toho vybral jen to, co se ti hodí.“
„Dobře, lásko, miluji tě a na tom se nic nemění, víš? ❤️ Nicméně, co s příštím víkendem?“ nenechal se zastavit ten porouchaný gramofon v jeho hlavě. To kouzelné slůvko „nicméně“ mluvilo za vše. Moje kopačky byly pro něj jen nepodstatný detail, hlavně že on chce na chalupu.
Dala jsem mu definitivní šachmat: „Ne, nevím. Protože slova jsou slova a činy jsou činy! Tobě je můj názor ukradený. Řekla jsem jasně: NE! A za tím si stojím. Tvoje nerespektování to jen podtrhlo.“
A tehdy pan narcis, když mu došly všechny romantické emotikony, vytáhl tu poslední, klasickou zbraň skrytého narcisty – citové vydírání přes chatrné zdraví: „Nevím jaké nerespektování. Já se ptám na víkend. Nic, jdu spát, i když nevím, jestli usnu. Srdce mi buší jako blázen.“
Emocionální terorismus neprošel
Spoléhal na to, že jsem zdravotní sestra z JIPky. Myslel si, že mě to bušení srdce vyděsí, zlomí mé hranice a já ho začnu zachraňovat.
Moje poslední zpráva ho ale vyvedla z omylu a vrátila mu veškerou odpovědnost:
„Vydírání přes zdraví na mě nepůsobí. Nejsem tvůj kardiolog, ani opatrovník, ani tvá spása. Tento emocionální terorismus je přes čáru. Dnešek mi ukázal, že spolu nemůžeme být šťastní. Tvé nerespektování mých hranic mě dusí a já v tom nemůžu pokračovat. Náš vztah je u konce a prosím tě o klid. Přeji ti k narozeninám upřímně vše dobré a doufám, že najdeš cestu k sobě. Sbohem.“
Následoval týden totálního ticha, kdy ten unavený, zablokovaný kardiak z Krče psal zprávy už jen sám se sebou do prázdna. Moje nulová hodnota v jeho očích zkrátka jen změnila jméno. Ale tentokrát jsem ten rozjetý toxický vlak vykolejila hned na první zastávce.
