Článek
Ve zdravém vztahu (i k sobě) se máš cítit bezpečně, svobodně a dobře. V toxických vztazích to neplatí a ve vztahu s narcistou už vůbec.
Exmanžel dostal nálepku „můj první narcista“. Vlastně by byl za ni rád. On ve své dokonalosti potkal osobu, která zcela nesplňovala jeho požadavky na bohyni, jež by k němu na 100 % patřila. Naopak, poznal ve mně obyčejného člověka se spoustou slabostí. Pro narcistu jsou totiž vlastnosti jako empatie, laskavost a soucit pouhými slabostmi. A co navíc – tento protějšek má i své vlastní potřeby! To se musí zarazit.
Po fázi bombardování láskou nastalo období citového sucha. Devalvace. Přichází jako ledová sprcha a je pro narcistu nutností: prožil zklamání z obyčejnosti živého člověka, a to se musí potrestat. Ve fázi devalvace narcista v podstatě nastává simulace vaší popravy, která je krutá a cílená. Vytváří se traumatické pouto mezi narcistou a jeho zdrojem, řízené metodou „cukr a bič“. Neobvyklé není ani psychické mučení vlastní projekcí, když vinu za svoje dlouhodobé špatné jednání přenáší na oběť.
Útok narcisty a nastavení rolí
Můj exmanžel neútočil skrytě, ale plošně. Rovnou mi určil úlohu „silné a neohrožené ženy“, aby ze mě v konečném důsledku zůstala jen služka. Když jsem mu v začátcích našeho vztahu zmínila, že bych se chtěla profesně rozvinout a udělat si atestaci z klinické psychologie, zprvu mě podporoval. Pak na mě ale navalil takové množství úkolů, že jsem na to neměla ani pomyšlení. A nakonec mi to vmetl do tváře: „Sama jsi nechtěla!“ Tuhle bylo potřeba napsat něco na soud, tuhle zavolat právníkovi, jindy zase řešit věci ohledně chaty a domácnosti. Vzal mi i tu nejmenší radost, když jsem ho dostatečně nepochválila.
A v srdci všeho dění stojí on.
Představil mě svým dvěma synům z prvního manželství a svou exmanželku vykreslil jako „totálně hysterickou blbku, která mu jeho děti odepírá a mlží ohledně jejich života.“ Věřila jsem mu, nebyl důvod pochybovat, a to ani po setkání s touto osobou. Tak moc jsem mu chtěla pomoct. Myslela jsem, že vidím jeho utrápenou duši, když se po každém víkendu vracel se slzami v očích od exmanželky, která mu zase zapřela syny. Viděla jsem ovšem jen dokonalé divadlo pro svět.
Určil mi roli pečovatelky o jeho umírající matku. Byla jsem jediná, kdo ji v psychiatrické nemocnici navštěvoval. On a jeho nevlastní bratři za ní přišli pouze jednou – mnuli si totiž ruce nad jejím bytem, který po její smrti okamžitě prodali. Zisk nebyl rozdělen vůbec spravedlivě a já tyto stížnosti od exmanžela poslouchala den co den.
Dokonalost nadevše
Jeho opakované tvrzení, že by „měl být pro mě dokonalý“ – kdykoliv jsem ho za něco zkritizovala nebo potřebovala pomoct – jsem už časem nebrala vážně. A přitom to byla jen drobná upozornění na něco v jeho chování, oprava gramatiky v textu nebo poznámka k jeho stylu oblékání. Chtěl, aby můj svět začínal a končil jím. Projev jeho narcistického vzteku byl buď pasivní (tvrdý pohled, uraženost), nebo aktivní (agresivní vyvolání hádky). A když jsem se pod váhou silných emocí rozplakala, pohrdavě na mně hleděl, případně odešel z místnosti. Moje identita se tříštila na marné kousky, jistoty domova a lásky byly podrývány každý den. V hádkách neustále vytahoval můj předešlý vztah a hojil se na něm.
Kdybych tehdy tušila, že můj poslední pokus o zažití kultury bylo kino s kluky… Divadlo, opera nebo muzikál byla slova, která se v naší domácnosti nepoužívala – maximálně v kontextu, když se jimi chlubil on. Rezonovala jen dvě slova: domov a práce. To byla vlastně trasa, kterou jsem měla od něho vytyčenou. I návštěvy u mých rodičů na Slovensku byly zkrouhnuty na maximálně 5 dní v roce. Přesvědčil mě, že moje máma mě nemá ráda, protože mě pořád kontroluje a shazuje. A že pouze on mě dokáže ochránit.
Opravovat ho v používání cizích slov, to byl pro něj vrchol všeho ponížení. A já přitom jen chtěla, aby se na veřejnosti neztrapňoval. Z „pusy“ na rozloučenou ze začátku vztahu se stalo pouhé: „Čau!“
V roce 2014 jsem koupila chatu, abychom měli nějaký společný cíl k budování. Jezdili jsme tam s dětmi, on pořád něco opravoval a já všechno platila. Můj názor na rekonstrukci neměl žádnou váhu. Prosazoval svou pravdu za každou cenu.
Rakovina, exekuce a „spermie běžící po Slaném“
Rozhodl se, že budeme mít spolu dítě. Místo toho přišla krutá diagnóza – rakovina štítné žlázy. Neplodnost. Místo lítosti však přišlo chladné konstatování, že on plodný je, protože „jeho spermie běhají po Slaném“ (jeho synové).
Exmanžel byl vždycky kutil a manuálně zručný. Ale žádat po mně pochvalu za každou maličkost, to bylo moc. Když jí nedostal dost, postavil se přede mě a demonstrativně si políbil obě vlastní ruce.
Trpěla jsem, když mi na dveře klepali vymahači od exekutorů a já musela platit dluhy, ze kterých jsem ty peníze už nikdy neviděla. On za nic nemohl, to prý „systém a krize ve stavebnictví“ u konce jeho podnikání. Vděku jsem se nedočkala. Byla to samozřejmost. Já se stala samozřejmostí. Stala jsem se pouhou částí inventáře jeho života.
Vzhledem k tomu, že mu běželo několik exekucí současně, neměl o financích žádný přehled. Jeho oficiální výplata se smrskla na 4 500 Kč měsíčně. Našla jsem si další práci a pak ještě brigádu. Takhle jsem ho ze svého platu živila pět let, než jsem ho „donutila“ jít na dohodu do Hornbachu.
Exmanžel pořád rozhazoval, já šetřila. Na dovolené jsme byli v roce 2015 v Chorvatsku – s jeho bývalým tchánem a jeho rodinou! Musela jsem se tam aklimatizovat a projít jejich schválením. Na oplátku jsem dostala přesně NIC. Jenom opovržení, že nemám čas na něho, na sex a na domácnost. A vlastně ještě nelichotivé hodnocení mého vzhledu a kopanec, že jsem se změnila.
A protože mi nemohl splnit sen o dítěti, tak si mě vzal. Usadil mě do role organizátorky všeho – od papírování přes obřad až po hostinu v restauraci a následnou párty pro kamarády na chatě. A jeho pomoc? Přesně, uhodli jste. Nula. Moje nulová hodnota v jeho očích jen změnila příjmení. Na svatební cestě jsme nebyli, za tu považoval víkend na zámku, který jsme dostali jako svatební dar od mé sestry. Myslím, že naše manželství bylo jen papírové potvrzení jeho narcismu.
Insolvenci jsem mu zařídila v roce 2019, s platností na 5 let, protože mě už unavovali vymahači a jeho rostoucí dluhy. Jediné, co v této věci udělal, bylo to, že se podepsal na žádost. Bez úsměvu, s naštvaným pohledem.
„Srazilo mě auto.“ – „A co mám jako dělat?“
Pak jsem jednoho březnového večera šla na autobus do práce. Na přechodu pro chodce mě srazilo auto. Ten telefonický rozhovor mi rezonuje v hlavě dosud:
„Čau, jsem v nemocnici.“
„Vždyť ano, šla jsi na noční.“
„Srazilo mě auto. Jsem v nemocnici na Vinohradech.“
„A co mám jako dělat?“
„Dones mi nějaké věci, zítra jdu na operaci.“
„Aha, a nestačí to zítra? … Ok, tak já přijdu.“
Půl roku jsem byla na nemocenské. Jezdila jsem na převazy, kam mě vozil přítel mé nejlepší kamarádky, protože exmanžel nemohl (rozuměj: nechtěl). Za jeho ochotu si od mého ex vysloužil pojmenování „nemakačenko“. I odvoz na rehabilitace po osteosyntéze jsem si musela zabezpečit sama. Já mu ovšem měla líbat nohy za to, že za tu dobu oživil chatu a vymaloval byt.
Pak jsem na konci covidové éry dostala covid. S horečkami nad 40 °C jsem balancovala na hranici mezi životem a smrtí. Jeho doporučení? Ať se neléčím teploměrem. A když mi teplota klesla na zhruba 38 °C, bylo mi řečeno, že už můžu vylézt z postele a konečně něco dělat. Servis, péči, sex.
No ano, ptala jsem se tehdy, co dělám špatně, když mu nic nebylo dost dobré. V hádce ze mě dokázal udělat šílenou ženskou, která na něho pořád jen řve – přitom taková jsem nikdy předtím nebyla. Říkal mi, že si o něm myslím, že je debil, ale že se šeredně mýlím.
Na jaře 2023 se mu odrazil přední zub. Dala jsem mu 150 tisíc korun z mého bolestného za trvalé následky po té autonehodě, aby si dal úsměv do pořádku. V létě téhož roku si našel Kopretinu. Ale to už je jiný příběh.
