Článek
Ticho na tmavých chodbách. Pípaní monitorů. Hory dokumentace a můj nejvěrnější noční přítel – čtyřbarevná propiska.
Telefonát. Překlad z RES. Okamžité přepnutí do rychlé akce a příprava lůžka. Na naši transplantační JIPku právě míří pacient, který právě dostal druhou šanci na život.
V ten moment jdou všechny obecné informace z Wikipedie o druzích a způsobu transplantací stranou. Tohle je náš denní – a hlavně noční – chléb Každá transplantační sestra zažívá ty samé momenty, když se na JIPce dívá do očí člověku, kterému cizí smrt zachránila život.
Je sice pravda, že k nám na chirurgickou JIPku přicházejí pacienti už relativně kompenzovaní, ale jeden fenomén v nich stále rezonuje: „syndrom cizího těla“. Pacienti někdy popisují zvláštní odcizení od vlastního těla, nevědomou depersonalizaci. Pohled na jizvu jim neustále připomíná, že uvnitř nich pracují játra nebo ledvina někoho, kdo už nežije. Trvá týdny i měsíce, než se s touto novou identitou v hlavě srovnají.
Vděčnost smíchaná s vinou
Tohle je věc, o které laici téměř netuší. Je to téma, které je fascinující i děsivé zároveň: Pacient má v sobě nový orgán a jeho přijetí si musí nastavit především ve vlastní hlavě. Ten pocit, že je ve mně orgán, který ještě před pár hodinami sloužil někomu jinému, je neskutečně těžký.
Zde se naplno reflektují obrovské pocity viny. Mnoho pacientů prožívá zvláštní paradox:
- Na jedné straně cítí nekončící vděčnost za novou šanci.
- Na druhé straně se v nich tiše usazuje skrytý pocit viny, že ten druhý člověk musel zemřít, abych oni sami mohli žít.
Zároveň je tu neustálý strach z odmítnutí darovaného orgánu. Úzkost z toho, zda se všechno povede a zda se koloběh v nemocnici nerozjede nanovo, je u některých pacientů obrovská. Strach přitom mírní pohled na reálná čísla: podle statistik úspěšnosti IKEM přežívá první rok až 95% pacientů s novou ledvinou.
Strach z rejekce není iracionální. Aby tělo nový orgán nepřijalo jako nepřítele, musí pacienti doživotně užívat imunosupresiva - léky, které záměrně oslabují jejich imunitu. Aby mohl nový orgán přežít, musí se tělo vzdát části své přirozené obranyschopnosti.
Zákon versus lidskost
V České republice sice v rámci transplantací platí forma předpokládaného souhlasu, ale realita v praxi je mnohem složitější. Míchá se zde přísná etika a zákon.
Systém sice nevyžaduje souhlas rodiny a pozůstalých s dárcovstvím, ale lékaři a koordinátoři k tomu vždy přistupují s respektem a lidskostí. Formální zjišťování, jestli dárce není registrován v NROD (Národní registr osob nesouhlasících s darováním tkání a orgánů) je až na místě druhém. Nejdůležitější je lidský přístup k tragédii rodiny.
S psychologickým tlakem úzce souvisí i přísná anonymita. Pacient se nikdy nesmí dozvědět, od koho orgán pochází. Je to nastavené naprosto správně – chrání to obě strany před nezdravou citovou vazbou nebo případným psychickým vydíráním.
Jak na JIPce přežít a nezbláznit se?
Když jsem na transplantační chirurgii a potažmo na JIP nastupovala, nevěděla jsem o specifikách této kliniky téměř nic. Všechno jsem se učila za pochodu. Informace o transplantacích, terapii, rejekci a statistiky přežití byly součástí samostudia, ale realita vás na tohle nepřipraví.
Rychle jsem pochopila, že nestačí jen ulevit pacientovi od fyzické bolesti. Klíčové je reflektovat a podporovat jejich psychiku po transplantaci.
Jenže to má i druhou stranu mince – daň, kterou platí personál. Časem se člověk musí naučit odstupovat. Kdybych si všechno brala k srdci třeba u pacientů v delirantních stavech (s jejich zajímavým slovníkem), asi by mě to brzy zlomilo. Zbláznila bych se taky.
Moje vnitřní regulace emocí tak vychází z používání satirického až černého (a nejen zdravotnického) humoru. Pomáhá mi to přežít. A hlavně se učím to nejdůležitější: nebrat si práci domů.
Někdy sice kvůli tomu můžu působit, že jsem pořád naštvaná… ale opak je pravdou. Je to jen štít, který mi pomáhá každou další noc na JIPce zachraňovat lidské životy s čistou hlavou.
