Článek
Známe to všichni, poslední dobou je jich ale nějak víc. Kam se člověk pohne, v tom lepším případě o psa pouze zakopne, v tom horším je psem rovnou napaden. Vyjela jsem si do nákupního centra. Jak se tak procházím a koukám do výloh, málem se přizabiju o dálkové vodítko. Zírám! Pes je očividně stresovaný množstvím lidí, řvoucí hudbou a pro něj zřejmě změti mnohdy neznámých pachů. Páníčka doslova táhne za sebou. Očividně si nákup neužívá, tak jako já. Je to síla, i když chápu, že si chce čokl vyzkoušet obojek či obleček. Odpoledne jsme si vyjeli s rodinou na výlet na blízký vrcholek. Sotva vystoupíme z auta a ujdeme pár kroků, potkáme mladý (!) pár s obrovským čoklem, který zrovna ehm… Bohužel, pes se realizuje na jediné pěšince v okolí. Dívka a mladík vyčkávají, až bude hotovo a se zájmem si svého psa (dítě?) uprostřed pěšiny prohlíží. Procházíme kolem v čerstvě napadané závěji, protože kvůli potřebám psa nehodlám čekat před pěšinou ve frontě. Smradu jak v Cařihradu. Čokl si uměl vybrat místo, zrovna nasněžilo. Cestou na vrcholek se propletáme nikoliv kapkama jako Burma Jones, ale něčím jiným a většina „toho“ bude asi psí. Na vrcholku je vyhlídkové místečko jako dlaň. Narazíme na tři čokly, z nichž jedna borderka je obzvlášť otravná, všechny očichává. Páníček ji má na dálkovém vodítku, se zájmem čekám, až mu pes cukne vodítkem tak, že ho fotícího shodí na zem. Za neustálého pokřikování po psovi to nakonec páníček ustojí. Vracíme se domů. Po cestě k našemu domovu se na chodníku opět proplétáme. Když nasněží, pes ztrácí orientaci v terénu a současně se mu nechce máchat zadek v závěji, takže se vyprazdňuje prakticky po celém odhrnutém chodníku. Kladu si otázku, proč lidé tolerují, že jsou neustále vystavováni této negativní externalitě. Psa dnes potkáte prakticky úplně všude: sjezdovky, cyklostezky, pěšiny, obchoďáky, restaurace, jídelny, hory, nížiny, řeky, rybníky, přehrady, luhy a háje, hluboké hvozdy (tam už je naštěstí regulují vlci a myslivci), lanovky, ZOO, hotely, festivaly, některá pracoviště, úřady, vestibuly škol a školek (a to i navzdory vyvěšeným cedulím), dětská hřiště (pokud nejsou hlídaná), parkoviště (ano, někteří páníčci rádi venčí psy na parkovištích, důvod nechť si každý domyslí), cizí čokl mi vlezl do bytu, skočil do auta, strčil smrdutou tlamu do tašky, dítěti do obličeje. Není před nimi úniku. Zatím tedy nejsou ještě ve veřejných bazénech a (možná) v nemocnicích. Avšak všeho do času! Pokud budou mladí upřednostňovat před vlastními mláďaty mláďata cizího druhu, porodnost nevzroste. Zato stále roste počet množíren (v některých se znovu povedlo ke psům přikřížit vlka) a počet psů v českých domácnostech. Pořídit a chovat psa nepřijde levně a zatímco se dítě postupně osamostatňuje, u psa je tomu naopak. Jen venčení psovi nestačí. Dítě si časem najde kamarády, zájmy, čokl ne. Na staré roky o něj pečujete pomalu jako o nemohoucí rodiče, ale rodiče jsou aspoň zdravotně pojištění a dostávají (zatím) důchod. Psi si v Česku zkrátka přijdou na své. Na rozdíl od dětí. Nevím, co se to s lidmi v Česku stalo, ale mělo by se to zastavit. Třeba vyššími poplatky za psa, protože vysavače exkrementů a jejich obsluhy zatěžují veřejné rozpočty.
Pokud se lidé v Česku nevzpamatují, bude z něj skutečný Čoklistán.
