Anna Polívková se vdala potichu. O to víc její příběh zaujal

Anna Polívková vyrůstala v prostředí, kde bylo herectví přirozenou součástí každodenního života. Jako dcera Bolek Polívka ale nikdy nepůsobila dojmem, že by chtěla jet jen na slavné příjmení. Vystudovala herectví, hrála divadlo, objevovala se ve filmech a seriálech, ale soukromí si dlouho hlídala.

O to víc se v médiích řešily její vztahy. Anna nikdy netajila, že se zamiluje rychle a intenzivně, ale stejně rychle dokáže odejít, když cítí, že to není ono. Několik jejích partnerství skončilo dřív, než se stihlo pořádně usadit.

Zlom přišel ve chvíli, kdy potkala Giuseppa. Neherce, neproducenta, ale manažera italského pivovaru. Muže, který žije úplně jiný život než ona. Právě to bylo podle lidí z jejího okolí klíčové.

Giuseppe nebyl součástí české umělecké bubliny, neřešil role, premiéry ani mediální obraz. Nabídl Anně jiný rytmus života, víc klidu a méně emocí na denní bázi. Vztah se rozvíjel mimo pozornost českého bulváru a Anna ho dlouho držela spíš v soukromí.

Když vyšlo najevo, že se Anna vdala, bylo to pro mnoho lidí překvapení. Svatba proběhla v Itálii, v komorním duchu a bez okázalosti. Právě to ale spustilo vlnu otázek, protože na obřadu chyběla její maminka i macecha.

Okamžitě se začalo spekulovat o rodinných sporech. Anna ale později vysvětlovala, že důvody byly praktické a zdravotní, nikoli vztahové. Žádné roztržky, žádné drama, jen realita, která do ideální představy svatby někdy zasáhne.

Na Anně bylo znát, že tentokrát je to jiné. Nešlo o další intenzivní románek, ale o rozhodnutí. Lidé z jejího okolí si všimli, že působí klidněji, vyrovnaněji a že o vztahu mluví méně, ale jistěji.

Sama herečka několikrát naznačila, že dřív od vztahů odcházela rychle, protože měla pocit, že se dusí. S Giuseppem tenhle pocit nepřišel. Naopak. Přizpůsobila se životu mezi Českem a Itálií a našla rovnováhu mezi prací a soukromím.

Po svatbě Anna nezmizela z české scény. Pořád hraje, točí a vrací se domů za prací. Zároveň ale tráví výraznou část času v Itálii, kde má dnes zázemí s manželem.

Tenhle model jí podle všeho vyhovuje. Není v permanentním mediálním tlaku, nemusí řešit každodenní pozornost a má prostor být jen sama sebou. Přesně to, co jí v minulých vztazích často chybělo.

Příběh Anny Polívkové není o pohádce ani o senzaci. Je spíš o tom, že někdy člověk musí projít několika slepými uličkami, aby poznal, co vlastně hledá. U ní to nebyl herec, umělec ani někdo z branže, ale muž z úplně jiného světa.

A právě to se ukázalo jako rozhodující.

Zdroje: