Článek
První dny ve znamení pokoje a moře jako únik od všednosti
Vyrazila jsem do malého italského letoviska u moře hledat klid. Slunce, oblázky, voda a dobrá kniha — přesně to, co každý od dovolené čeká. Kolem mě se promenádovaly rodiny s dětmi, starší páry, cizinecké dvojice… Všichni zjevně hledali únik od práce, stresu a denní šedi.
Seděla jsem na dece, poslouchala šumění moře a nechala mysl plout. Vzduch voněl slanou vodou a piniemi, „dokonalá idylka“, jak říká náš vnitřní hlas, když vypíná hlavu a neřeší nic jiného než západ slunce.
Okolo přišli a začali si hlasitě stěžovat
Jenže ten klid rušila skupina tří žen s jedním mužem, kteří si rozložili lehátka pár metrů vedle mě a okamžitě to působilo rušivě. Nereptaly jen na silně pálící slunce nebo na křupavé oblázky, ale na vše kolem sebe. Nejprve na obyvatele plážového baru, prý „horní třída, co si tu hraje na něco víc“. Pak na rodiny s dětmi; smály se, když děti křičely, nazývaly je „neukázněnými“. Tedy, smály se nahlas, a protože jsem rozuměla jazyku, poslouchala jsem, jak o nás mluví.
Některé poznámky byly absurdní, jiné jednoznačně urážlivé, kritizovaly oblečení, chování, pohlaví, věk. V jejich očích bylo všechno kolem „méně hodné“. A ještě důrazněji: předpokládaly, že je nikdo nechápe.
Chvíle, kdy něco muselo změnit
Nechápala jsem, jak někdo může být na dovolené tak zatrpklý. Byla jsem odpočatá a užívala jsem si moře, ale jejich vnucené předsudky, hlasité odsuzování a falešná jistota mě nutila naslouchat dál. Čím víc chápali, jak snadno jim rozumím, tím více se jim zdálo, že to co říkají, je vtipné.
Ale pro mě to nebylo vtipné. Bylo to urážlivé. A když se jedna z žen odvážila říci nahlas, že „myslí, že tahle pláž vypadá líp bez starců, jako jsme my,“ rozhodla jsem se. Ne proto, že bych hledala konflikt, ale protože jsem věděla, že mlčet znamená souhlas.
Ticho se zlomilo a rázem přišla konfrontace
Postavila jsem se, vzala svůj ručník a pomalu se přiblížila. Mluvila jsem klidným hlasem, nejprve německy: „Možná byste si měli uvědomit, že každý má právo být tady. A že je někdo starší neznamená, že je horší.“
Ticho, které nastalo, bylo ostré. Moře šumělo, ale svět kolem se zastavil. Jejich výrazy se změnily z pobavených na nejisté. Matka zvedla oči, děti ztichly. Muž odkašlal a hledal únik očima.
Za chvilku sbalili deky a odešli. Bez omluvy, bez dalších poznámek, jen mlčky zmizeli v davu turismu. Zůstalo po nich prázdné místo a já s pocitem, že někdy stačí hlas rozumu k tomu, aby se slušnost vrátila.
Po zbytek dovolené: zpátky ke klidu, ale s jiným pocitem
Když odešli, pláž se vrátila do běžného rytmu. Děti se smály, moře šumělo, pár kolemjdoucích si jen zpíval lehce. Ale pro mě byl ten den jiný. Už to nebyla jen o relaxu, ale o tom, že člověk může udělat něco, co dává smysl.
Občas jsem si přišla naivně, co můžu já proti takovým? Ale o to právě jde. Jestli každý nechá projevy nesnášenlivosti projít bez povšimnutí, pak se ticho stane souhlasem. A já nechtěla být souhlas.
Proč tenhle příběh dává smysl i dnes
Někdy si myslíme, že dovolená je jen útěk od reality. Ale realita si občas najde cestu i sem mezi lehátka, mezi slunečníky, mezi lidi, co hledají klid. A když slyšíte nespravedlnost, nemusíte křičet. Stačí říct pravdu - klidně, jasně, fér.
Tahle zkušenost mi ukázala, že i cestování může být místem, kde se zkouší lidské hodnoty. A že občas i jeden hlas stačí, aby nepříjemným slovům ukázal, že ten, na koho míří, není neviditelný.
