Článek
Myslela jsem, že zachraňuji její podnikání
Moje dcera Klára si před třemi lety otevřela malé kadeřnictví. Začátky měla těžké, ale postupně získala stálé zákaznice a vypadalo to, že se jí daří. Proto mě překvapilo, když za mnou jednoho večera přišla s tím, že potřebuje pomoc.
Dlužila za nájem provozovny, měla nezaplacené faktury za kosmetiku a několik měsíců splácela vybavení. Dohromady jí chybělo skoro 150 tisíc korun. Pokud peníze nesežene, bude podle svých slov muset skončit.
Měla jsem našetřeno víc, než kolik žádala. Nebyly to peníze, které bych nepotřebovala, ale nechtěla jsem sledovat, jak dcera přijde o něco, co několik let budovala.
Měla jsem jedinou podmínku
Řekla jsem jí, že jí 150 tisíc půjčím, ale chci, aby všechny závazky zaplatila a přestala nakupovat věci na splátky. Klára okamžitě souhlasila. Tvrdila, že právě tohle potřebovala – jednu poslední šanci začít s čistým stolem.
Peníze jsem jí poslala a během několika dnů mi oznámila, že největší dluhy jsou pryč. Dokonce mi slíbila, že mi od nového roku začne každý měsíc vracet tři tisíce.
Měla jsem dobrý pocit. Říkala jsem si, že jsem jí nepomohla koupit kabelku nebo dovolenou. Zachránila jsem její práci.
Nové křeslo mě překvapilo
Asi o měsíc později jsem se za Klárou zastavila bez objednání. Hned po příchodu jsem si všimla, že salon vypadá jinak. Stálo tam nové kadeřnické křeslo, vedle něj moderní mycí box a v rohu nový přístroj na vlasovou péči.
Zeptala jsem se, kolik to stálo.
Klára nejdřív odpověděla, že to mám nechat být. Nakonec přiznala, že vybavení vyšlo na více než sto tisíc korun. Vzala ho na splátky.
Nevěřila jsem vlastním uším.
Před několika týdny jsem jí dala 150 tisíc právě proto, aby se splátek zbavila.
Podle ní to byla investice
Klára mi vysvětlovala, že nové vybavení nutně potřebovala. Starý mycí box byl opotřebovaný a moderní přístroj jí měl přivést nové zákaznice. Navíc prý získala výhodné financování, takže bude platit „jen pár tisíc měsíčně“.
Přesně podobné věty mi ale říkala, když vysvětlovala, jak se do problémů dostala poprvé.
Tehdy mi došlo, že těch 150 tisíc nic nevyřešilo. Jen jsem dceři vyčistila stůl, aby na něm mohla začít znovu hromadit stejné účty.
Pohádaly jsme se. Klára mi vyčetla, že nerozumím podnikání a že bez investic se nikam neposune. Já jí naopak řekla, že další peníze už ode mě nedostane.
Podruhé už bych peníze neposlala
Kadeřnictví nakonec nezavřelo a Klára mi zatím půjčku pomalu splácí. Nevím, jestli nové vybavení skutečně vydělalo tolik, kolik očekávala. Už se jí na to ani příliš neptám.
Jednu věc bych ale dnes udělala jinak. Těch 150 tisíc bych jí neposlala na účet. Sedla bych si s ní nad všechny faktury a zaplatila přímo to, co bylo potřeba.
Pomoci vlastnímu dítěti mi nepřipadá jako chyba. Chybou bylo myslet si, že když zaplatím dluhy, automaticky zmizí i způsob, kterým vznikly.
