Jan Hrušínský málem přišel o život. Natáčení slavné pohádky provázely nečekané nehody

Když se řekne Jak se budí princezny, většina diváků si vybaví romantickou pohádku, krásné zámky a prince Jaroslava v podání Jana Hrušínského. Jenže natáčení mělo do pohádkové atmosféry občas hodně daleko.

Největší malér si tehdy způsobil sám představitel prince.

Po natáčení bydlel v Telči společně s Janem Krausem a filmovou Růženkou Marií Horákovou. Oba mladí herci dostali nápad překvapit kolegyni tím, že se k jejímu pokoji dostanou po úzké římse.

Jenže místo romantického překvapení přišel pád.

Pod Janem Hrušínským se římsa utrhla a herec propadl skleněnou střechou hotelu přímo do restaurace. Odnesla to zlomená stehenní kost a několik týdnů v sádře. Natáčení se ale nezastavilo. Režisér Václav Vorlíček hledal způsob, jak prince dostat před kameru i se zraněnou nohou.

Největší problém přišel ve chvíli, kdy měl Hrušínský natáčet scénu pádu do rybníka.

Sádra nesměla přijít do kontaktu s vodou, a tak filmaři vymysleli řešení, které by dnes asi nikdo neschválil.

Nohu obalili do velkého igelitového pytle, přetáhli přes něj kostým a doufali, že voda zůstane venku.

Jenže nezůstala.

Do pytle začalo zatékat, sádra během chvilky nasákla a herec se z vody prakticky nedokázal dostat. Štáb si proto musel půjčit jeřáb, kterým Hrušínského z rybníka doslova vytáhl.

Když se později vrátil z nemocnice na plac, přivítal ho Jiří Sovák po svém. S úsměvem prý poznamenal, že oni také za mlada pili a padali, ale nikdy ne z takové výšky.

Nebezpečné chvíle nezažila jen hlavní mužská hvězda.

Pořádně nahnáno měla i Libuše Švormová, která hrála zlou Melánii.

Ve scéně, kdy plave ve vodě, chtěli kostyméři docílit toho, aby horní část šatů zůstala nad hladinou. Sukni proto podšili igelitem. Na papíře to znělo jednoduše.

Ve skutečnosti se ale zbytek kostýmu nasákl vodou a začal herečku stahovat ke dnu.

Švormová později přiznala, že to nebyla žádná příjemná zkušenost a situace se během několika vteřin změnila z natáčení v boj o to, aby se vůbec dostala zpátky na břeh. Naštěstí zasáhl štáb včas a všechno dobře dopadlo.

Dnes by podobné scény vyřešily digitální efekty.

Na konci sedmdesátých let ale nic takového neexistovalo.

Když se Růženka píchne do prstu, krev představoval obyčejný červený lak na nehty. Jednotlivé zámky a hrady, které ve filmu působí jako jedno království, jsou ve skutečnosti desítky kilometrů od sebe. Balkonové scény nebo pohledy na nádvoří vznikaly na různých místech a divák si změny díky chytrému střihu téměř nevšimne.

Také hlas princezny není původní. Marii Horákovou nakonec předabovala Naďa Konvalinková, protože režisér chtěl, aby Růženka zněla jemněji.

Od premiéry uplynuly desítky let.

Přesto se Jak se budí princezny pravidelně vrací na televizní obrazovky a stále patří k pohádkám, které si lidé pouštějí hlavně o Vánocích.

Možná i proto, že za romantickým příběhem se skrývá spousta lidských příhod.

Pád ze střechy, záchrana jeřábem, topící se herečka nebo filmaři, kteří dokázali z každého problému během chvíle udělat nové řešení.

A právě tyto zákulisní okamžiky dnes baví diváky skoro stejně jako samotná pohádka.

Zdroje: